Svoboda uvnitř klece: Co spolu Chomsky a Foucault řešili v roce 1971
„Svoboda je pouze realizace celku lidských schopností.“
Noam Chomsky, Problems of Knowledge and Freedom (1971)
„Vědět, jaké jsou podmínky pro vznik vědění, je důležitější než vědět samotné vědění.“
Michel Foucault, Slova a věci (volně)
Byl rok 1971. Ve Vietnamu stále zuřila válka. Studentská hnutí se chystala změnit svět. A někde v nizozemském televizním studiu seděli naproti sobě dva nejdůležitější myslitelé druhé poloviny dvacátého století a vedli debatu, která v mnohém předběhla dobu o padesát let.
Noam Chomsky, lingvista a politický aktivista z MIT. Michel Foucault, francouzský filozof, historik vědy, myšlenkový rebel. Téma: kreativita, věda a lidská přirozenost. Na povrchu akademická disputace. Pod povrchem: zásadní spor o to, zda má člověk nějakou fixní podstatu, nebo zda jsme čistě produktem historických sil a mocenských struktur.
Bylo by přátelské říct, že se shodli. Neshodli.
Chomsky a klec, která osvobozuje
Chomského vstup do debaty začíná zdánlivě technickým rozlišením, které se ale ukáže jako filozoficky nabité. Říká, že kreativita, o které mluví, není kreativita Newtona. Není to ani kreativita umělce. Je to kreativita, kterou demonstruje každé dítě, když se poprvé vyrovná s novou situací – popíše ji, zareaguje na ni, řekne o ní něco, co ještě neřeklo. Tohle Chomsky považuje za normální lidský výkon. A je to, tvrdí, zázrak, kterého si všímáme příliš málo.
Proč je to zázrak? Protože dítě – každé dítě na světě, bez ohledu na jazyk, kulturu nebo vzdělání rodičů – zvládne v průběhu několika prvních let života vstřebat komplexní gramatický systém z doslova chaotického a neúplného vstupního signálu. Z trhaných vět, přeřeknutí, neúplných formulací a kontextuálně závislých výrazů. A přesto vybuduje plně funkční gramatickou kompetenci.
Jak? Chomský nabídl odpověď, která lingvistice i filozofii mysli dala půl století práce: musí to být proto, že to dítě přichází na svět s něčím jako vrozenou specifikací toho, co je vůbec možný lidský jazyk. Nazval to Univerzální gramatika – sada hlubokých strukturálních principů, které jsou sdíleny napříč všemi lidskými jazyky, ačkoliv na povrchu mohou znít naprosto odlišně. Swahilština a čeština vypadají jinak, ale obě operují s hlubokými syntaktickými vztahy, které jsou si podivuhodně podobné.
Argument z „chudoby podnětu“ – poverty of the stimulus – je technický název pro tento problém: vzdálenost mezi tím, co dítě slyší, a tím, co nakonec ví, je prostě příliš velká na to, aby ji překlenul čistý induktivní proces učení. Proto musí být v mysli zabudována předem nějaká struktura, která omezuje prostor možných hypotéz.
Přínos omezení
A tady přichází paradox, na který Chomsky opakovaně upozorňuje v průběhu celé debaty: právě tato omezení jsou zdrojem kreativity. Kdybychom neměli žádná omezení – kdybychom byli tabula rasa, čistá deska – pak by každý příchozí kousek dat mohl být interpretován nekonečně mnoha způsoby. Neexistovalo by nic jako smysluplná věta. Neexistovala by vůbec žádná komunikace.
Omezení, říká Chomsky, jsou podmínkou svobody. Klec, která nás osvobozuje.
Totéž aplikuje na vědu. Proč jsou vůbec možné vědecké teorie? Proč z malého množství pozorování dokáží vědci – i géniové, i průměrní badatelé – dospět k teoriím, které mají strukturu, předvídatelnost, platnost? Protože v lidské mysli musí být předem zabudováno něco jako „prostor možných vědeckých teorií.“ Ne konkrétní teorie – ale schéma toho, jak vůbec vědecká teorie vypadá. A v šťastném okamžiku, kdy aspekt reality přesně odpovídá tomuto předem zabudovanému schématu – tehdy máme vědu.
Foucault a zlomy v mapě vědění
Foucault souhlasí s popisem vědeckého pokroku jako přerušovaného, nelineárního, dramatického. Věda se nevyvíjí postupným hromaděním dat. Vyvíjí se skoky, zlomy, revolucemi – popisy, které připomínají Kuhnovy paradigmatické přechody, i když Foucaultův zájem směřuje jinam.
Ale Foucault by nikdy nepřijal Chomského vysvětlení. Pro Foucaulta není zdrojem těchto strukturálních omezení biologie – je to epistémé. Termín z jeho klíčové knihy Slova a věci: historicky specifická soustava pravidel, která v dané době a kultuře definuje, co vůbec může být považováno za vědění. Epistémé není biologická. Není univerzální. Mění se v čase a mění se radikálně – to je ten foucaultovský „zlom“, diskontinuita, která odděluje jednu historickou éru od jiné.
Středověký učenec a newtonovský fyzik nejsou jen lidé s různými informacemi. Jsou to lidé, kteří žijí v různých epistemologických světech – pravidla toho, co je otázka, co je důkaz, co je vysvětlení, jsou pro ně zásadně odlišná. Přechod mezi těmito světy není postupný. Je to zlom.
Foucault psal, že „v každé kultuře a v každém okamžiku existuje pouze jedno epistémé, které definuje podmínky možnosti veškerého vědění.“ Tohle je klíčový bod sporu s Chomským: zatímco Chomsky hledá biologicky zakotvené, druhově sdílené struktury – Foucault ukazuje, jak radikálně odlišné mohou být tyto struktury napříč historií.
Kde se liší a proč na tom záleží?
Na povrchu debaty se zdá, že Chomsky a Foucault vedou odbornou diskusi o lingvistice a historii vědy. Ve skutečnosti vedou spor o jednu z nejdůležitějších filozofických otázek vůbec: má člověk přirozenost?
Chomsky říká ano. Existují biologicky zakotvené struktury, které definují, co jsme jako druh – co umíme, jak myslíme, jaké máme kapacity. Tyto struktury nejsou okovem, ale podmínkou naší svobody a kreativity. Politickým důsledkem pro Chomského je, že z lidské přirozenosti lze odvozovat normy. Existuje přirozený základ pro to, jak má vypadat spravedlivá společnost, protože existuje přirozený základ pro to, co lidé jako druh jsou a potřebují.
Foucault je v tomto ohledu radikálně skeptický. Pojem „lidská přirozenost“ je pro něj sám o sobě historicky podmíněný konstrukt – způsob, jakým moc legitimizuje určitá uspořádání tím, že je prohlásí za přirozeně daná. Epistémé moderní doby stvořila „Člověka“ jako subjekt vědění. Ale tato figura může zaniknout stejně, jako vznikla.
Slavný závěr Slov a věcí: člověk je pouhý výmysl moderního vědění, a nemusí mít dlouhé trvání – jako tvář nakreslená v písku u oceánu, smazaná přílivem.
Omezení jako dar a jako past
Co z toho plyne pro nás – čtenáře, kteří neplánují psát lingvistickou disertaci?
Chomského argument o omezeních jako podmínce kreativity je intuitivně bohatý a zdaleka přesahuje jazykovědu. Pravidla šachu udělala z šachu hru. Gramatika udělala z řeči komunikaci. Fyzikální zákony udělaly z vesmíru místo, kde jsou věci možné. Kdyby neexistovala žádná omezení – kdyby byl prostor možností skutečně nekonečný – pak by kreativita neměla o co se opřít. Byla by jen náhodným šumem.
Foucaultova odpověď na to je méně povzbudivá, ale možná důležitější pro ty, kdo přemýšlejí o moci: omezení nejsou neutrální. Jsou historicky podmíněná, jsou produktem mocenských vztahů, a tím, co v jedné době vypadá jako přirozená gramatika reality, může být v jiné době vidět jako arbitrární a ideologická. Věda nevyrůstá z neutrálního půdy. Vyrůstá z podmínek, které samy potřebují kritické prověření.
Oba mají pravdu v různých registrech. Chomsky mluví o biologickém a kognitivním základu, který sdílíme jako druh – a ten je reálný. Foucault mluví o historické a kulturní nadstavbě, která tento základ interpretuje, organizuje a mobilizuje – a ta je taky reálná.
Spor mezi nimi tedy není otázka, kdo vyhrál. Je to připomínka, že stejnou věc lze vidět ze dvou různých výšin. Obě pak výšiny odhalují věci, které z té druhé nejsou viditelné.