Šest žen, jeden tyran: Co se historiografie Tudorovců bojí přiznat
„Přežít není malá věc. Je to vlastně docela velká věc.“
Cersei Lannister, Hra o trůny (ve stylu postavy)
Existuje říkanka, kterou zná každé britské dítě školou povinné:
„Divorced, beheaded, died; divorced, beheaded, survived.“
„Rozvedená, sťatá, zemřela; rozvedená, sťatá, přežila.“
Šest osudů Jindřicha VIII. – nebo přesněji, šest osudů žen, které byly jeho manželkami – shrnuté do třiadvaceti slov pro snadné zapamatování.
Problém není v tom, že by byla nepravdivá. Problém je v tom, co říkanka dělá: mění šest komplexních životů v šest variant téhož příběhu, jehož ústřední postavou je vždy jeden muž. Historik David Starkey to řekl explicitně: Jindřich je hlavní postava, manželky jsou jeho komplikace. „Manželky se tu objevují pouze proto, aby vysvětlily nebo zkomplikovaly Jindřichův příběh.“
Dovolme si na chvíli otočit perspektivu.
Muž nebo diagnóza
Než se dostaneme k ženám, je fér se na okamžik zastavit u muže samotného – ne proto, aby byl opět středem pozornosti, ale proto, že bez pochopení psychologie nelze pochopit ani to, v čem tyto ženy přežívaly.
Psychologové se o Jindřicha VIII. přetahují od doby, kdy jim kariéra dovoluje diagnostikovat mrtvé. Psychology Today ho popsala jako klasický případ narcistické poruchy osobnosti. Tedy impulsivnost, grandiózní sebevnímání, naprostá neschopnost empatie, manipulativní vztahy. Oxford profesor Kevin Dutton zašel dál a označil ho za psychopata s politickými schopnostmi. Jiní badatelé poukazují na neurologické příčiny – vzácnou genetickou poruchu McLeod syndromu nebo poranění mozku při pádu z koně během rytířského klání v roce 1536, po kterém se jeho chování prokazatelně zhoršilo.
Všechny tyto diagnózy mají jeden společný problém: jsou zpětné, aplikované přes propast pěti staletí a zcela jiné kultury. Jak upozorňují historici, narcismus Jindřicha VIII. byl v 16. století z velké části institucionalizovaný – byl výsledkem výchovy, systému a teologie, která tvrdila, že král je Bohem vybraným panovníkem. Symptomy narcistické poruchy osobnosti popisují Jindřichovu povahu přesně, ale zároveň popisují povahu mnoha králů před ním.
Jinými slovy: systém dělal tyrany. Jindřich byl výjimečně úspěšným produktem systému.
A jeho manželky byly ženy, které v tomto systému musely přežít.
Kateřina Aragonská: ta, která odmítla odejít
Kateřina Aragonská se narodila v roce 1485 jako dcera španělských katolických monarchů Isabely a Ferdinanda – rodičů, kteří financovali Kolumbovu plavbu a sjednotili Španělsko. Vyrůstala na španělském dvoře jako dítě, které bylo od narození určeno k diplomatickému sňatku. Anglie, Arthur Tudor, smrt po šesti měsících. A pak desetiletí čekání na nejisté postavení, než si ji vzal Jindřich.
Při vší tragičnosti jejího osudu – pět dětí, z nichž přežila jediná dcera, následné vyloučení od dvora, odepření přístupu k Marii – je na Kateřině Aragonské pozoruhodná jedna věc: když se ji Jindřich pokusil anulovat manželství, odmítla odejít bez boje. Úspěšně argumentovala svůj případ přímo u soudu, v přímém vzdoru svému manželi.
Tohle není chování oběti. Je to chování ženy, která věděla přesně, co má, a odmítala se toho vzdát. Jako neteř Karla V., Svatého římského císaře, měla politické spojenectví, na které se mohla spolehnout – a použila ho. Věřila, že být anglickou královnou je jejím posláním, a zarputile chránila toto postavení i pro svoji dceru Marii.
Anna Boleynová: ta, která změnila náboženství
Anna Boleynová je nejznámější a nejčastěji démonizovaná. Populární kultura si ji oblíbila jako svůdkyni, ambiciózní manipulátorku nebo tragickou oběť – podle toho, komu její příběh zrovna vyprávíte.
Realita je o dost složitější. Anna strávila část mládí na francouzském dvoře a do Anglie se vrátila jako žena se vzděláním, jazykovou výbavou a politickým rozhledem neobvyklým pro ženy její doby. Nebyla jen Jindřichovou milenkou – aktivně ovlivňovala jeho náboženskou politiku a podporovala reformační myšlenky, které nakonec vedly k rozkolu s Římem.
Anna byla nástrojovou silou při reformování a přetváření britských náboženských tradic. Její léta vykonávání moci v prostředí dominovaném muži se staly inspirativním vzorem pro pozdější čtyřiačtyřicetiletou vládu Alžběty I.
Její dcera Alžběta I., jedna z nejvýznamnějších panovnic evropských dějin, odmítla po celý svůj život manželství. Historici dnes spekulují, jak moc toto rozhodnutí ovlivnil osud její matky. Možná nejvýznamnějším politickým odkazem Anny Boleynové není to, co udělala za svého života, ale to, čemu po své smrti naučila svoji dceru.
Přeživší a oběti: systém bez úniku
Zbývající čtyři manželky tvoří tragický konec spektra. Jana Seymourová zemřela po porodu jednoho ze synů, které Jindřich tak zoufale chtěl. Anna Klévská se zachovala strategicky: Jindřicha po prvním setkání vůbec nepřitahovala, přesto se museli vzít. Manželství ale nikdy nenaplnil, po půl roce ho nechal anulovat. Anna přijala tichý odchod výměnou za finanční zajištění – a přežila. Zemřela v roce 1557 jako poslední z šesti.
Kateřina Howardová byla nejmladší – při sňatku se skoro padesátiletým, nemocným a obtloustlým Jindřichem jí nebylo více než sedmnáct. Ke dvoru byla rodiči přivedena jako politická karta – bez mentorů, bez ochrany. A popravena ve věku, kdy jiné dívky teprve začínaly dospívat.
Kateřina Parrová – šestá, poslední – přežila. Věděla o Jindřichovi z doslechu, a i v manželství se ho bála, ale to skrývala za důstojné chování. Starala se o Marii, Alžbětu i Eduarda jako starostlivá macecha a Jindřicha ve stáří ošetřovala. Bylo to přežití jako strategie, ne jako štěstí.
Co říkanka nezachytí?
Historici dnes stále více uznávají, že tudorovské královny byly komplexní ženy s odlišnými osobnostmi, které musely přežít na bezohledném tudorovském dvoře. Populární říkanka může pomáhat zachovávat jejich přítomnost v obecné paměti, ale skrývá jejich samostatnost, individualismus a životy před Jindřichem.
Tohle je podstatný bod. Šest žen, které vstoupily do manželství s Jindřichem, vstoupilo do systému, který je redukoval na jejich reprodukční funkci, tedy schopnost porodit syna. Tento požadavek nestvořil Jindřich – existoval dávno před ním a přežil ho. Ale Jindřich ho provozoval s mimořádnou brutalitou a s minimálním pocitem odpovědnosti.
Přestože znaky narcismu byly Jindřichovým současníkům patrné, nebylo to vnímáno jako nic jiného než přílišná sobeckost. V případě Jindřicha VIII. a většiny zbožňovaných historických vládců byl narcismus jednoduše očekáván.
To je ta část příběhu, která se do učebnic dostává nejhůř. Nebylo to selhání jednoho muže. Byl to systém, který takové muže vyráběl – a který zajistil, že ženy kolem nich neměly žádný legitimní způsob, jak se bránit. Mohly jen přežívat, každá po svém.
Kateřina argumentací u soudu. Anna Boleynová politickým vlivem. Anna Klévská tichým ústupem. Kateřina Parrová trpělivostí.
Říkanka to shrnuje do třiadvaceti slov. Jejich životy to nebyly.