Lidé, na které dějiny zapomněly – a co nám tím říkají
„Dějiny jsou příběhem, který si vítězové vyprávějí sami o sobě.“
Howard Zinn, A People’s History of the United States (volně)
Existuje zvláštní druh závratě, který přichází, když si uvědomíte, že většina lidí, kteří kdy žili, je pro nás zcela neviditelná. Ne proto, že by nebyli důležití. Ale proto, že nezanechali záznamy, které by přežily – nebo protože záznamy zanechali, ale nikdo je ještě neumí přečíst.
Raný středověk je v tomto ohledu zvlášť intenzivní. Zatímco se v učebnicích prosazují Frankové, Vikingové a Byzantinci, na okrajích mapy existovaly národy, které formovaly Evropu způsoby, jež si teprve začínáme uvědomovat. Národy s vlastními jazyky, vlastními bohy, vlastními způsoby, jak rozumět světu – a potom zmizely. Nebo spíš: byly vstřebány, přepsány, přejmenovány.
Pět z nich stojí za pozornost. Ne jako exotické kuriozity, ale jako zrcadla toho, jak civilizace vznikají, přežívají a zanikají.
Vaskoni: mluvčí jazyka, který nepatří nikam
Nejstarší záhadou tohoto výběru jsou Vaskoni, předkové dnešních Basků, kteří obývali pyrenejskou oblast na pomezí Španělska a Francie. Řím se s nimi setkal, pokusil se je asimilovat – a překvapeně zjistil, že se mu to téměř nedaří.
Důvod byl jazykový. Baskičtina – euskara – je takzvaný jazykový izolát. Nemá žádné příbuzné jazyky, žádnou zjevnou genealogii, žádné místo ve stromě indoevropských jazyků, které pokrývají prakticky vše od irštiny po bengálštinu. Lingvisté ji datují do předindoevropského období – možná desítky tisíc let nazpět. Tedy do doby, kdy Pyrenejský poloostrov osídlili lovci a sběrači, kteří přišli ještě před tou velkou vlnou migrace, která dala Evropě její dnešní jazykový obličej.
Keltové přišli. Římané přišli. Vizigóti, Frankové, Arabové – všichni přišli a odešli. Baskičtina přežila. Pravděpodobně díky geografické izolaci hornatého terénu, ale i díky čemusi, co se dá popsat jen jako kolektivní houževnatost. Ve 20. století ji Franco zakázal používat na veřejnosti jako součást potlačování regionálních identit. A přesto ji dnes mluví přes milion lidí.
Existují teorie, podle nichž se mohlo euskarou kdysi mluvit na mnohem větším území. Slyšíme tak poslední echo světa, který zmizel někdy mezi neolitem a příchodem Keltů. Pokud je to pravda, pak každý mluvčí baskičtiny nese v ústech přibližně deset tisíc let kontinuity.
Piktové: národ, jehož jazyk nedokážeme přečíst
Když Římané pronikali na Britské ostrovy, narazili na sever Anglie a Skotska na divoké kmeny (později známé jako Piktové) tak zarputile vzdorující, že raději postavili zeď. Hadriánův val, dokončený kolem roku 122 n. l., se táhl přes celý sever Anglie. Ne jako vojenská opevněná linie, ale jako jasné sdělení: za tímhle nám nejde dobývat. Stojí to za zamyšlení. Největší vojenská moc antického světa postavila zeď. Ne proto, že by se báli Piktů, ale protože dobývání jejich území přestalo dávat smysl.
Piktové po sobě zanechali přes dvě stě kamenných stél s rytými symboly. Zobrazují zvířata, geometrické vzory, výjevy z lovu i bojů. To vše s pozoruhodnou uměleckou precizností, která ukazuje sofistikovanou kulturu. Jenže symboly nedokázal nikdo přečíst. Oghamské nápisy, které se na kamenech také nacházejí, jsou přepisem neznámého jazyka – a debata o tom, zda šlo o keltský dialekt nebo o něco staršího a odlišného, zůstává mezi lingvisty dodnes nerozřešena.
Piktové zmizeli z historických záznamů v 9. století. Ale ne proto, že by byli pobiti nebo vyhnáni. Nové výzkumy na Orknejích – datování vrstev osídlení v lokalitě Buckquoy – naznačují, že přechod od piktské ke skandinávské kultuře byl pozvolný, nikoli násilný. Piktové se pravděpodobně smísili s Galy a přijali jejich jazyk a identitu. Skotsko, které dnes existuje, vzniklo z tohoto sloučení. A nese v sobě piktské geny i piktské kameny, i když si to většinou neuvědomuje.
Kveni a Sámové: šamani, kteří ovlivnili Valhalu
Na severu Skandinávského poloostrova, v krajině, kde léto trvá týdny a zima měsíce, žili Kveni a Sámové. Dva příbuzné národy, jejichž šamanistické náboženství hluboce ovlivnilo norskou mytologii. Sám Ódin, Freyja, Loki – v jádru jejich příběhů jsou motivy, které lze vysledovat do rituálů a kosmologie těchto severských lovců.
Sámové přežili jako rozpoznatelný národ dodnes, takže žijí v Norsku, Švédsku, Finsku a na ruském Kola poloostrově. Jejich jazyk patří do uralské rodiny, příbuzný finštině a estonštině, a jejich tradiční způsob života – pastevectví sobů – přetrval tisíce let prakticky nezměněn. Přišli Vikingové, přišlo křesťanství, přišly národní státy se svými integračními projekty. Sámové tak přestali být pány svého území, ale svoji kulturu nepustili.
Kveni to tak dobře nezvládli. Zmínky o nich mizí z historických záznamů postupně – pohltilo je norské a finské osídlení.
Avaři a Maďaři: kočovníci, kteří se naučili zůstat
Avaři přišli ze stepí dnešního Mongolska někdy v 6. století, když byli vyhnáni Göktürky, hledajícími nový domov. Přijala je Byzanc jako žoldáky pro ochranu severních hranic. Pak Byzanc přestala platit a Avaři si Balkán jednoduše vzali. Vybudovali Avarský kaganát (ekvivalent císařství) kolem Karpatské kotliny, a po více než dvě století byli jednou z dominantních sil střední Evropy.
Jejich konec přišel s Karlem Velikým, který je v sérii tažení na konci 8. století rozdrtil. Avarský kaganát se rozpadl v průběhu jedné generace a ta rychlost ohromila i Franky. Vysvětlení je dnes spojováno s vnitřními mocenskými spory a pravděpodobně i epidemiemi.
Na jejich místo nastoupili Maďaři, jiný kočovný národ s uralskými kořeny, který Karpatskou kotlinu obsadil na konci 9. století pod vedením Arpáda. Přišli jako nájezdníci. Zůstali jako národ. Přijali křesťanství, vybudovali středoevropské království a jejich jazyk – maďarština, další člen uralské rodiny – je dodnes zjevně odlišný od svých indoevropských sousedů, jako jazykový ostrov uprostřed Evropy.
Co se z toho dá vyčíst?
Pět národů, pět různých osudů. Baskové přežili díky geografii a houževnatosti. Piktové se rozplynuli v nové identitě, která nese jejich stopy. Sámové odolali asimilaci lépe než Kveni. Avaři zmizeli rychle, Maďaři proměnili kočovnictví v trvalou přítomnost.
Historici jako Howard Zinn ukazují, jak snadno velká vyprávění pohltí malá. Franské kroniky, byzantské anály, papežské listiny – to jsou dokumenty vítězů a administrátorů. Národy, které neměly písemnou kulturu nebo ji ztratily, se do tohoto vyprávění dostávají jen jako postranní poznámky.
A přesto jsou tady. V kamenech na skotských polích, jazyce, který mluví milion lidí v Pyrenejích. Motivech, které se zrcadlí v norské mytologii. Nebo druhu maďarštiny, která zní jinak než vše kolem ní.
Zapomenutí nejsou. Jen se hlásí méně hlasitě.