Satanská bible: náboženství, které nevěří ani v Boha, ani v Satana

„Bůh je mrtev. Bůh zůstává mrtev. A my jsme ho zabili.“

Friedrich Nietzsche, Radostná věda (volně přeloženo)

Bible, která je vlastně manifest

Když se řekne satanismus, většina lidí si asi představí obrácené kříže, krev a rituální vraždy koz v lese. Realita je nudnější a zároveň mnohem zajímavější: nejvlivnější satanský text dvacátého století je v podstatě filozofická příručka pro ateisty, kteří mají rádi drama. Satanská bible Antona LaVeyho vyšla v roce 1969 a od té doby je nepřetržitě v tisku, přeložená do desítek jazyků. Po zániku takzvaného grottového systému Církve satanovy v roce 1975 a až do nástupu internetu v polovině devadesátých let to byl vlastně jediný způsob, jak se k satanistické ideologii vůbec dostat. Kniha fungovala jako celá organizace v jedné obálce.

Samotný svazek je rozdělený na čtyři části: Knihu Satanovu, Knihu Luciferovu, Knihu Belovu a Knihu Leviatanovu. A hned první zajímavost – Kniha Satanova, ta nejprovokativnější část celé bible, z velké části není ani LaVeyho text. Vychází z díla Might is Right od Ragnara Redbearda (pravděpodobně pseudonym Arthura Desmonda), které LaVey zredigoval z dvou set stránek na pouhých šest. Během toho krom jiného cíleně vypustil silně rasistické a misogynní pasáže, které se neshodovaly s jeho vizí. Tahle část textu napodobuje styl biblické scholastiky a doslova obrací hodnoty Kázání na hoře naruby. Místo pokory a slabosti tak oslavuje lidskou sílu a individuální sebeprosazení.

Vzpoura jako produkt

„Who is Satan?“

varianta na frázi „Who is John Galt“ Atlasu Shrugged

Proč tohle vůbec někoho zajímá? Protože LaVeyho satanismus není o uctívání ďábla, ale člověka samotného, respektive sama sebe. Satan tu funguje jako symbol, ne jako bytost: reprezentuje vzdor, tělesnost a odmítnutí viny, kterou podle LaVeyho lidem cíleně vnucují tradiční náboženství. Kniha Luciferova, sestávající z dvanácti esejí, tenhle postoj rozvádí filozofičtěji. LaVey tu argumentuje, že potlačování přirozených tužeb vede k psychickým a společenským škodám, a staví proti sobě dvě kategorie: požitkářství jako poctivější, zdravější přístup k životu, a askezi jako pokrytecký sebeklam.

Tohle zní v roce 2026 už docela povědomě, protože podobnou logiku dnes slyšíme z desítek zdrojů od selfhelp knih po Instagram reels o „nastavení hranic“ a „autenticitě“. A není to náhoda – LaVey sám přiznal, odkud tuhle filozofii z velké části vzal. V rozhovoru pro Washington Post v roce 1970 řekl, že lidem vlastně dává „Ayn Randovou s ozdobami“. Jinde pak svůj satanismus popsal jako „filozofii Ayn Randové s obřadností a rituálem navíc“.

Randové objektivismus, tedy rozum, sobectví jako ctnost, odmítnutí altruismu jako slabosti, je v Devíti satanských prohlášeních cítit natolik silně, že LaVeyho někteří kritici obviňovali z přímého opisování projevu Johna Galta z Randové Atlasovy vzpoury. K tomu si LaVey přidal ještě Nietzscheho koncept nadčlověka a jeho popis křesťanství jako „morálky otroků“. Než tedy dorazíte k prvnímu obrácenému kříži, jste vlastně už dávno v terénu evropské filozofie devatenáctého století.

Magie jako psychodrama

„Člověk je nejméně sám sebou, když mluví ve vlastní osobě. Dejte mu masku, a řekne vám pravdu.“

Oscar Wilde, Kritik jako umělec (volně přeloženo)

Kniha Belialova se věnuje praktické magii, ovšem i tady zůstává LaVey věrný svému materialismu. Odmítá tradiční dělení na bílou a černou magii s tím, že veškerá magie je v podstatě sobecká, a tedy z definice černá. Rozlišuje takzvanou menší magii (běžná psychologická manipulace v mezilidských vztazích) a větší, obřadní magii, prováděnou skupinově s důrazem na emoční intenzitu.

Sám ji přitom popisuje jako formu psychodramatu, které primárně působí na psychiku toho, kdo rituál provádí, nikoli nutně na vnější svět. Kniha Leviatanova pak celou trilogii o magii uzavírá takzvanými enochiánskými klíči, které LaVey převzal z díla Johna Dee a Hermetického řádu Zlatého úsvitu. Jen je přepracoval je do vlastního, praktičtějšího rámce zaměřeného na sílu vysloveného slova.

Muž, který si vymyslel, že krotil lvy

A tady se dostáváme k části, kde je potřeba trochu obezřetnosti. LaVeyho osobní mytologie – že v sedmnácti utekl s cirkusem Clyda Beattyho a stal se krotitelem lvů, že hrál na varhany v burleskním divadle, kde se seznámil s mladou Marilyn Monroe, že byl policejním fotografem, který na vlastní oči viděl nejtemnější stránky lidské povahy – to všechno je součástí jeho image charismatického samouka, který svou filozofii vydestiloval přímo ze života.

Problém je, že když si LaVeyho dcera Zeena Schreck spolu s Nikolasem Schreckem prošla archivy cirkusu Clyda Beattyho i záznamy Sanfranciského baletního orchestru, nenašla po žádném „LaVeyovi“ ani „Leveym“ jedinou stopu. Novinář Lawrence Wright podobné tvrzení nezávisle prověřil pro Rolling Stone už v roce 1991 se stejným výsledkem. LaVey si evidentně nezáviděl talent showmana, jen ho aplikoval i na vlastní biografii.

Pozor, tohle neznamená, že je celá jeho filozofie nesmysl. Ale je to dobrá připomínka, že autor, který dovedně buduje mýtus o sobě samém, si zaslouží stejnou míru skepse jako mýtus, který kritizuje.

Škála věrohodnosti

Že je LaVeyovský satanismus výslovně ateistický a Satan v něm funguje jako symbol, ne jako doslovná bytost je zdokumentovaný fakt, potvrzený samotným textem i pozdějšími prohlášeními Církve satanovy. Že LaVeyho magické rituály skutečně ovlivňují vnější svět nad rámec psychologického efektu na toho, kdo je provádí je z podstaty netestovatelné tvrzení. LaVey ho sám nechává záměrně v mlze mezi psychologickým nástrojem a něčím víc. A že LaVeyho životopis je přesně to, za co se vydává, je tvrzení, které nezávislé archivní ověření opakovaně nepodpořilo.

Co si z toho vzít?

Satanská bible není příručka ke konání zla. Je to vlastně esence amerického produktu konce šedesátých let, který smíchal Nietzscheho, Randovou, showbyznys a upřímnou nechuť k náboženskému pokrytectví do jedné knihy s dobře zvoleným titulem. Její přitažlivost nestojí na temnotě, ale na slibu, který dává skoro každá vzpurná filozofie: že smíte být sami sebou bez omluvy. Jestli je to zdravý sebeobraz, nebo jen Ayn Randová v černém rouchu, si čtenář musí rozhodnout sám. LaVey by ostatně nejspíš řekl, že přesně to je celý smysl.

Zdroje: YouTube, TheSkeptic, Wikipedia