Shakespeare: génius, mýtus a muž, o kterém nevíme skoro nic

„Pochybovat o Shakespearovi je jako pochybovat o Bohu. Oba existují v místě, kam důkazy sotva dosáhnou.“

(volně, ve stylu Stephena Fryho)

Existují dva typy slavných lidí. Ti, o nichž víme příliš mnoho – každý tweet, každé interview, každý skandál. A ti, o nichž nevíme téměř nic, a právě proto jsou fascinující. William Shakespeare patří do té druhé kategorie i přesto, že o něm bylo napsáno víc než komkoli jiném z jeho doby.

Nevíme přesně, kdy se narodil. Nemáme spolehlivé informace o jeho vzhledu, protože žádný portrét z jeho života není nepochybně autentický. Je záhadou, kam zmizel mezi lety 1585 a 1592. To je sedm let, o nichž neexistuje žádný doklad. A navzdory tomu je považován za největšího dramatika světové literatury. To samo o sobě je fascinující paradox.

Datum narození jako teologický výpočet

Začněme nejjednodušší záhadou: kdy se narodil. Křestní zápis z Anglie říká, že byl pokřtěn 26. dubna 1564. Datum narození nikde. Tradičně se slaví 23. dubna, ale toto datum vzniklo zpětnou kalkulací. Anglie v té době křtila děti obvykle tři dny po porodu. Takže pokud byl pokřtěn 26., logika říká, že se narodil kolem 23.

Proč 23. dubna a nikoliv třeba 24.? Protože 23. dubna je sv. Jiří, patron Anglie. A protože Shakespeare zemřel taktéž 23. dubna 1616. Symetrie je příliš pěkná, aby se jí dalo odolat, takže ji svět přijal. Zda je historicky přesná, nikdo neví. Ale datum se stalo součástí legendy, čímž získalo svou vlastní gravitaci.

Sedm ztracených let a lidé, kteří toho využili

„Vědět, nebo nevědět – to je ta otázka.“

(parafrázuje Hamleta, volně)

Mezi lety 1585, kdy se v zápisech naposledy zmiňují jeho dvojčata, a 1592 – kdy ho londýnský dramatik Robert Greene ve svém pamfletu napadl jako „upstart crow“, nového dramatického přivandrovalce, je prázdno. Sedm let, žádný doklad.

Teoretici v tomto prázdnu vidí příležitost. Byl učitelem? Vojákem? Lovčím? Pracoval v divadle pod jiným jménem? Každá teorie je stejně podložená jako ostatní, tedy minimálně. Ale prázdno v biografii vyvolává fantazie a představy vyvolávají teorie. A teorie se někdy stávají průmyslem.

Anti-Stratfordiáni – jak se nazývají ti, kdo pochybují o Shakespearově autorství – existenci těchto mezer využívají jako centrální argument. Jak mohl člověk z provinčního Stratfordu, s relativně omezeným vzděláním a sedmi záhadnými lety v životopisu, napsat díla plná znalostí práva, dvorního protokolu, italské geografie a klasické literatury?

Odpověď Stratfordiánů – tedy většiny akademické obce – je prostá: elizabetánský Londýn byl malý, informace se šířily rychle, spolupráce mezi dramatiky byla běžná, a právní terminologie se dala naučit i bez právnického vzdělání. Navíc – první folium z roku 1623, tedy sedm let po Shakespearově smrti, sestavili jeho kolegové z Královy divadelní společnosti, kteří ho osobně znali. Podvod v takovém měřítku by vyžadoval konspiraci desítek lidí přes desítky let.

Autorská debata jako zrcadlo snobismu

„Ne každý se může stát velkým umělcem, ale velcí umělci mohou přijít odkudkoli.“

Ratatouille

Debata o Shakespearově autorství je stará přes dvě století. V průběhu té doby bylo jako „skuteční autoři“ navrženo 87 různých kandidátů sahajících od Francise Bacona přes Christophera Marlowa po Edwarda de Vere, sedmnáctého hraběte z Oxfordu. Dnes je nejvlivnější oxfordská teorie.

Akademická obec ji odmítá z několika věcných důvodů: Edward de Vere zemřel v roce 1604, přičemž několik Shakespearových her prokazatelně vzniklo až po tomto datu. Žádný dokument ze 16. nebo 17. století ho s díly nespojuje. Stylometrická analýza – tedy statistická metoda porovnávající texty podle jazykových vzorců – ho jako autora nepodporuje.

Ale je zde i argument, který akademičtí kritici anti-Stratfordianismu formulují otevřeně: celá debata do značné míry stojí na snobismu. Předpoklad, že syn řemenáře z provinčního městečka nemůže napsat největší dramatická díla anglické literatury, vypovídá víc o tom, co si myslíme o třídě a vzdělání než o skutečném literárním procesu. Jak správně podotýká animák Ratatouille, géniové mohou přijít odkudkoli. Shakespeare je snad nejslavnějším příkladem toho, že génius nepotřebuje aristokratické zázemí.

Vědecký konsenzus je jasný: Shakespeare ze Stratfordu napsal díla připisovaná Shakespearovi, s běžnými elizabetánskými prvky spoluautorství. Debata přesto žije, a to je samo o sobě kulturně zajímavé. Zájem o ni přetrvává právě proto, že odpovídá na otázku, které se nelze zbavit: jak je možné, že o největším dramatikovi angličtiny víme tak málo?

1 700 vynalezených slov – a jak lingvistika testuje tento mýtus

Dalším oblíbeným faktem je, že Shakespeare vynalezl přes 1 700 anglických slov. „Eyeball,“ „swagger,“ „bedroom,“ „lonely“ – slovník moderní angličtiny je plný Shakespearových výtvorů.

Jenže lingvistika tento mýtus v posledních desetiletích postupně zproblematizovala. Jak vysvětluje profesor Jonathan Culpeper z Lancasterské univerzity, který vedl výzkumný projekt Encyclopaedia of Shakespeare’s Language, číslo 1 700 pochází z Oxford English Dictionary. Tedy z počtu hesel, kde je Shakespearův text uveden jako nejstarší dochovaný zdroj daného slova. To ale neznamená, že slovo vynalezl.

Elizabetánská angličtina byla v explozivním jazykovém pohybu – lingvisté odhadují, že jen v letech 1588 až 1612, kdy Shakespeare psal, přibylo do angličtiny přes sedm tisíc nových slov. Shakespeare byl obklopen dramatiky, básníky a prozaiky, kteří jazykově experimentovali stejně odvážně. Slova jako „gloomy,“ „lonely“ nebo „generous“ se dnes Shakespearovi přisuzují – ale starší texty, které byly méně dostupné či méně studované, je obsahovaly už dříve.

Culpeperův tým odhaduje, že Shakespeare skutečně zavedl do písemného záznamu přibližně 400 nových slov. Je to výrazně méně než 1 700. A zároveň je to pořád mimořádný počin – zvláště pokud vezmete v úvahu, že část z těchto slov mohla existovat v mluveném jazyce dávno před tím, než se objevila na papíře. A Shakespeare byl prostě první, kdo je zapsal.

Co přetrvává nepopiratelně: Shakespeare je v Oxford English Dictionary citován jako první použití slov nebo frází v historii anglického písemnictví více než jakýkoli jiný autor. Ať byl jejich tvůrcem nebo jen prvním, kdo je zachytil na pergamen, jeho jazyk formoval angličtinu způsobem, který neměl obdoby.

Proč na Shakespearovi stále záleží?

Čtyři sta let je v kulturní historii neobvyklá délka přežití. Většina elizabetánských dramatiků je dnes čtena jen specialisty. Shakespeare je stále hrán po celém světě, překládán do stovek jazyků, adaptován do filmů, muzikálů, romkomů a grafických románů.

Jedno vysvětlení je prosté: psal o věcech, které se nemění. Ambice, žárlivost, ztráta, láska, moc, zrada. Témata Hamleta nebo Macbetha nejsou uzavřena v 16. století. A jeho jazykový um – bez ohledu na přesný počet vynalezených slov – je nepopiratelně neobyčejný. Struktury jeho vět, rytmus veršů, schopnost vtělit psychologickou složitost do dialogu, který musí fungovat před živým publikem – to jsou dovednosti, které se nepřekrývají s konkrétní epochou.

Záhady kolem jeho života možná jen pomáhají. Prázdná místa v biografii nás nutí vkládat do nich vlastní představy. A to je možná nejlepší definice toho, co literatura dělá – dává nám prostor, do nějž vkládáme sami sebe.

Zdroje: MedievalChronicles, EBSCO, OUPblog