„To by zvládlo i dítě“: proč je vaše kritika současného umění neoprávněná

Když se Lex Fridman zeptal ekonoma Tylera Cowena, co je pro něj nejkrásnější umělecké dílo, odpověď nebyla provokativní. Michelangelova Pieta ve Vatikánu a David ve Florencii – dva jasní vítězi s velkým odstupem. K tomu Vermeerův Obraz malování ve Vídni, který Cowena v 23 letech „prostě ohromil“, protože reprodukce vůbec nevystihuje, co zažijete, když stojíte před originálem.

Muž, který se celoživotně zastává současného umění, má jako osobní vrcholy klasická mistrovská díla z 15. a 17. století. Tento kontext je důležitý – Cowen není někdo, kdo by moderní umění hájil z důvodu ignorance nebo vzdoru vůči tradici. Hájí ho jako člověk, který ví, jak vypadá nesporná velikost.

A přesto – nebo právě proto – je „to by zvládlo i dítě“ nejčastější reakce, kterou současné umění dostává.

V roce 1917 poslal Marcel Duchamp na výstavu Společnosti nezávislých umělců v New Yorku pisoár. Otočil ho o 90 stupňů, podepsal ho pseudonymem R. Mutt a nazval ho Fontaine. Výbor výstavu odmítl. Duchamp – jeden z organizátorů – na protest rezignoval.

Dnes je Fontaine pokládána za jedno z nejvlivnějších uměleckých děl 20. století. Anketa mezi pěti sty britskými umělci a kurátory z roku 2004 ji zvolila nejdůležitějším uměleckým dílem moderní doby, před Picassovými Slečnami z Avignonu nebo Warholovými Campbellovými polévkami.

Pisoár porazil Picassa.

Proč kulturní pesimismus nikdy neumírá

Stěžování si na úpadek kultury je staré jako kultura sama. Platón varoval před nebezpečím poezie. Sokrates nenapsal nic – slova pro něj byla médiem příliš nestálým. Rousseau věřil, že umění kazí mravy. A Tocqueville v 19. století argumentoval, že demokracie přirozeně plodí průměrnost a konzumní kýč, protože lid chce zábavu, ne hloubku.

Cowen ve své knize In Praise of Commercial Culture ukazuje, že i když současná kultura vzkvétá, jeví se jako degenerovaná – a to právě proto, jak rozšířený je kulturní pesimismus. Jinými slovy: pocit, že umění upadá, není spolehlivým indikátorem toho, že umění skutečně upadá. Je to spíše chronická intelektuální choroba, která přežívá každou generaci bez ohledu na to, co ta generace skutečně vytváří.

Cowenova filosofie kulturního optimismu stojí v opozici vůči mnoha formám kulturního pesimismu – konzervativním, frankfurtské škole, ale i historickým postavám jako Rousseau a Platón.

Shakespeare byl ve své době masově populární. Chodili na něj řemeslníci i šlechta. Mozart komponoval na zakázku a byl závislý na přízni mecenášů a diváků. Jejich dílo přežilo ne navzdory popularitě, ale z velké části díky ní. Tato skutečnost se v romantické představě geniálního umělce-trpitele ztrácí – ale Cowen ji připomíná přímo: úspěšná vysoká kultura obvykle vychází ze zdravé a prosperující populární kultury.

Co tedy současné umění dělá?

Problém s otázkou „co to má znamenat?“ je, že předpokládá, že umění má povinnost mít jasný srozumitelný význam, přístupný bez přípravy a kontextu. Cowen to ve Fridmanově podcastu říká bez obalu: největší chyba, které se opravdu chytří lidé dopouštějí, je myslet si, že současné umění nebo hudba jsou jen hromada nesmyslů. Je to jako matematika, kterou se ještě nenaučili. A je to těžké naučit se ji. Možná se to někteří lidé nenaučí nikdy – ale existuje velká komunita velmi chytrých, vzdělaných lidí, kteří s tím trávili celé životy a milují to. Jsou to skutečné radosti.

Myšlenka, že jsou všichni podvodníci, prostě není pravda.

Cowen navíc přidává jeden neočekávaný detail o vstupní bariéře do současného umění: není lineární. Existuje zvláštní distribuce, kdy jsou bariéry buď velmi vysoké, nebo velmi nízké – a zřídka někde uprostřed. Malé děti, které nerozumí Vermeerovi ani Rembrandtovi, se občas do abstraktního umění okamžitě zamilují. Zeď barvy je zaujme snáz než iluzivní zátiší ze 17. století. Takže „nepřístupnost“ současného umění není jednosměrná – je to jiný druh přístupu, ne jeho absence.

Duchampovo Fontaine nebylo záměrně provokativní ve smyslu „chci vás naštval.“ Bylo to filozofické tvrzení: co dělá objekt uměleckým dílem? Je to materiál? Rukodělná práce? Estetická hodnota? Nebo kontext a záměr? Pisoár v galerii nutí tyto otázky zodpovědět. Pisoár na záchodku je jenom pisoár.

Tohle je myšlení, ne dekorace. A myslet je náročnější než oceňovat hezké barvy.

Cowen odmítá Tocquevillův argument, že demokracie přirozeně plodí průměrnost. Trh naopak vytváří prostor pro koexistenci různorodých uměleckých vizí – právě proto, že různí lidé chtějí různé věci. Tržní procesy zodpovědné za kontroverzní umění jsou zároveň ty, které pohánějí bezprecedentní uměleckou různorodost, generují technologie pro zachování mistrovských děl a přinášejí masám umění, které bylo dříve privilegiem bohatých.

Černý kůň a spravedlnost

David Černý je pravděpodobně nejznámější český současný umělec s mezinárodním přesahem. Závěsný kůň svatého Václav v Praze, růžový tank na Smíchově, Entropa pro české předsednictví EU. Každé z těchto děl vyvolalo kontroverzi. Každé z nich bylo označeno za provokaci, výsměch, nebo jako důkaz toho, že „toto není umění.“

A přece – každé z těchto děl spustilo debatu, která se táhla týdny. O paměti, politice, národní identitě, o vztahu mezi Českou republikou a jejími sousedy. Entropa vyvolala diplomatické protesty v Bulharsku, Rumunsku i jinde, kde stereotypní zobrazení pobouřilo velvyslance. Černý dosáhl něčeho, čeho se tradiční diplomacie snaží vyhnout: přinutil lidi mluvit o věcech, o nichž se nemluví.

Je to umění, nebo provokace? Tahle otázka sama o sobě odhaluje předpoklad, že provokace a umění se vzájemně vylučují. Přitom provokace – ve smyslu znepokojení dosavadního stavu – je od počátku existence umění jednou z jeho základních funkcí.

Ekonomika vkusu

Cowen přináší ještě jeden argument, který přesahuje filosofii a míří do ekonomie: trh s uměním je sofistikovaný systém, který agreguje preference milionů lidí a generuje signály o tom, co má hodnotu. Cena na aukcích není jen mírou bohatství kupujícího – je to výsledek komplexního hodnocení, do kterého vstupují znalci, historici, galerie, instituce a nakonec i čas.

Díla, která přežijí, přežívají proto, že přinesla něco, co jiné věci nepřinesly. Ne vždy proto, že byla hned pochopena. Duchampovo Fontaine bylo odmítnuto. Van Gogh neprodal za celý život skoro nic. Kafka žádal přítele, aby jeho rukopisy po smrti spálil.

Čas je nejlepší kurátor, jakého umění má. A čas většinou potvrzuje, že to, co generace označila za nepochopitelné nebo provokativní, bylo ve skutečnosti napřed.

Závěr, který nikoho nespasí

Toto není obhajoba každého díla, které se za umění vydává. Jsou věci, které jsou špatné – technicky, myšlenkově, i kontextuálně. Cowen sám říká, že kulturní optimismus neznamená, že všechno je dobré. Znamená, že systém jako celek funguje lépe, než kulturní pesimisté tvrdí.

Konstatování „to by zvládlo i dítě“ je ale špatně od samého základu. Dítě by Fontaine nepostavilo do galerie, nepodepsalo ho pseudonymem, nepřihlásilo ho na výstavu a nezaložilo na tom filozofický argument o povaze umění. Dítě by pisoár použilo k jeho původnímu účelu.

Duchamp byl ten rozdíl.

Zdroje: YouTube, Harvard, Wiki, Encyclopedia