Umělá inteligence se stěhuje pod hladinu. Doslova

„O povrchu Měsíce toho víme víc než o hlubinách vlastních oceánů.“

(připisováno Arthuru C. Clarkeovi)

Když si člověk představí, kam se schová technologie, která se bojí vlastních sousedů, obvykle mu jako první nenapadne dno oceánu. A přesto je to přesně to, o co se teď snaží hned několik firem od Microsoftu přes čínský startup až po společnost financovanou Peterem Thielem. Umělá inteligence žere elektřinu a vodu rychleji, než jsme schopni stavět elektrárny a datacentra. Což někoho to přivedlo k logice, která zní skoro jako scénář béčkového filmu: když se nám nevejde na souš, hodíme to do moře.

Natick, aneb jak Microsoft dvakrát potopil server a bylo to vlastně super

Nejde přitom o žádný nový nápad. Microsoft mezi lety 2015 a 2020 provozoval Project Natick. Šlo o uzavřenou kapsli plnou serverů, kterou nejdřív spustil u pobřeží Kalifornie a později, ve větším měřítku, klesl 36 metrů pod hladinu poblíž Orknejských ostrovů ve Skotsku. Uvnitř bylo 864 serverů v atmosféře čistého dusíku, bez jediného člověka, který by cokoliv strkal, opravoval nebo o něco zakopával.

Výsledek byl po dvou letech podle analýzy publikované na The Conversation překvapivě jasný: servery pod vodou selhávaly zhruba osmkrát méně často než srovnatelné servery na souši. Microsoft tehdy spekuloval, že za to může kombinace stabilní teploty, absence kyslíku a vlhkosti (a tedy koroze) a hlavně to, že se k zařízení prostě nikdo nedostal a nikdo o nic náhodou nezavadil. Zní to jako reklama na klid. Aspoň dokud si nevzpomenete, že přesně tahle vlastnost (nedostupnost) je z dlouhodobého pohledu spíš problém než výhoda.

Projekt byl totiž Microsoftem během roku 2024 tiše ukončen. Firma oficiálně nikdy pořádně nevysvětlila proč, ale odhady se shodují na tom, že šlo hlavně o ekonomiku a logistiku. Podmořské datacentrum je nutné vytáhnout celé na hladinu i v případě, že opravu potřebuje jen jediný stroj uvnitř. Na souši server prostě vyměníte za odpoledne. Pod vodou na to potřebujete loď, jeřáb a hodně trpělivosti.

Proč se ta samá myšlenka teď vrací

„V moři je místa dost, v moři je místa dost.“

Jaromír Nohavica

Jenže hlad umělé inteligence po výpočetním výkonu mezitím vyrostl natolik, že se firmám znovu vyplatí přemýšlet i o tom, co vypadalo jako slepá ulička. Čínská společnost Hailanyun uvedla letos v létě do plného komerčního provozu větrem poháněné podmořské datacentrum necelých deset kilometrů od Šanghaje. Je to další fázi projektu, který začala testovat už dřív u pobřeží ostrova Chaj-nan. Podle Scientific American tím Čína cíleně řeší dva problémy najednou: nedostatek chladicí vody na souši a snahu předběhnout americké konkurenty v budování rozsáhlých offshore datacenter.

Právě spotřeba vody je přitom druhá velká bolest pozemních datacenter. Chlazení serverů obřími klimatizacemi žere obrovské množství sladké vody, tedy zdroje, o který se datacentra čím dál víc přetahují se zemědělstvím a běžnými domácnostmi. Mořská voda kolem podmořského pouzdra funguje jako pasivní chladicí systém zadarmo, bez jediného litru pitné vody a bez klimatizace, která dokáže tvořit až polovinu energetické spotřeby běžného datacentra.

Společenský odpor

K tomu se přidává ještě jeden, mnohem lidštější důvod. Podle Gallupova průzkumu z března 2026 se proti stavbě AI datacenter ve své komunitě staví 70 % Američanů. Lidé nechtějí bydlet vedle hlučné, žíznivé krabice, která žere elektřinu za celou čtvrť a nedává jim nic zpátky. Oceán je v tomhle ohledu ideální řešení. Je daleko, nikdo uvnitř si nebude stěžovat na hluk. Současně je to dost blízko, aby nebyl ovlivněn výkon a latence. Polovina světové populace totiž žije méně jak 200 kilometrů od pobřeží.

Ne každý chce datacentrum potápět – někdo ho radši nechá plavat

Zatímco Microsoft a Hailanyun sázeli na klasické ponoření na dno, americký startup Panthalassa zkouší třetí cestu: datacentrum, které se vůbec nepotápí, ale pluje na hladině a pohání se energií z vln. Jejich platformu Ocean-3 neváže s pevninou žádný kabel. Energii si generuje sama díky vlnám, které tlačí vodu skrz interní turbínu, výpočty provádí přímo na místě a výsledky posílá zpátky přes satelit. Firma získala podle CBS News a dalších zdrojů financování ve výši 140 milionů dolarů, mimo jiné od investora Petera Thiela. A tvrdí, že jde o nejlevnější energii na planetě, protože se vůbec nemusí připojovat k žádné síti.

Doslovní piráti

Tady stojí za zmínku plán z roku 2007 týkající se legendárního torrentového webu The Piratebay. Jeho provozovatelé se pokusili koupit bývalou britskou protiletadlovou plošinu Principality of Sealand v Severním moři. Nešlo ovšem o energetické náklady, ale o to dostat se geograficky mimo jurisdikci jakéhokoli státu a tedy mimo jakékoli autorské zákony, které by pronásledovaly sdílení autorského obsahu. K obchodu nakonec nedošlo.

Rentabilita a spolehlivost

„Žádní bohové, žádní králové. Jenom serverové racky, tichá voda a účet za elektřinu, který nikdo nevidí.“

(ve stylu podmořského utopisty à la BioShock, volná parafráze)

Ale zpět k AI potížím. Ne každý je z toho nadšený. Kritici upozorňují, že vlnová energetika má za sebou dlouhou historii slibných prototypů, které nikdy nedospěly k rentabilnímu komerčnímu provozu, a že tady navíc přibývá další vrstva komplikace. Konkrétně udržet citlivou výpočetní techniku suchou a funkční uprostřed hurikánů, slaného spreje a neustálého kolébání není totéž jako stavět stabilní vlnolam. Jinými slovy: fyzika vln je lákavá na papíře, ale oceán je notoricky špatný spolupracovník, když po něm chcete, aby se choval aspoň trochu předvídatelně.

Voda, která to možná odnese

Zůstává tu ještě otázka, kterou si zatím nikdo úplně nezodpověděl: co udělá se životem v moři neustálý přísun tepla z chlazení tisíců serverů na jednom místě? Ohřátá voda vypouštěná zpátky do moře může místně zvyšovat teplotu a měnit podmínky pro organismy, které na malé teplotní výkyvy citlivě reagují. Od korálů po ryby, které se v okolí vypouštěcího potrubí soustředí kvůli teplejší vodě jako u přirozeného ohniště. Zatím jde spíš o otevřenou otázku pro budoucí studie než o vyřešený problém, ale je to přesně ten typ vedlejšího efektu, který se snadno přehlédne, dokud není pozdě.

Nakonec je na celé té oceánské horečce nejzajímavější, jak přesně kopíruje starý vzorec lidského chování: cokoliv, co je moc hlučné, moc žíznivé nebo moc nepříjemné na to mít to za domem, se nakonec pošle někam, kam nikdo pořádně nevidí. Kdysi to byly skládky a továrny, teď je to křemík posazený na mořském dně. Rozdíl je v tom, že tentokrát tam s sebou posíláme i kus vlastní mysli – v podobě modelů, které odpovídají na naše otázky z hloubky, kam se člověk sám bez skafandru nikdy nepodívá.

Zdroje: TheConversation, ScientificAmerican, CBSNews