Psychopat vedle vás: 10 znaků, které se skrývají za úsměvem

„Netvor nemusí mít tesáky. Někdy má jen dokonale padnoucí oblek a poznámkový blok, do kterého si zapisuje, co na vás funguje.“

(volně, ve stylu profilera z Mindhunter)

Když se řekne psychopat, většina lidí si představí Hannibala Lectera za mřížemi, případně souseda, co má ve sklepě něco, o čem raději nemluvit. Realita je nudnější a zároveň mnohem nebezpečnější: psychopat, se kterým se pravděpodobně někdy potkáte, nebude sedět v cele. Bude sedět naproti vám na pohovoru, na prvním rande, nebo vám bude šéfovat. A dost možná ho budete mít aspoň zpočátku docela rádi.

Zelenáč mezi mřížemi

Kanadský psycholog Robert Hare, který strávil studiem psychopatie desítky let, k tomu má docela poučný osobní příběh. Na začátku šedesátých let nastoupil jako jediný psycholog do věznice s maximální ostrahou u Vancouveru – bez jakékoli specializace na forenzní psychologii. Vězni to poznali okamžitě a začali ho testovat: drobné laskavosti, posouvání hranic, manipulace, na kterou zpočátku skákal.

Právě z téhle zkušenosti se později zrodil první výzkumný nástroj na měření psychopatie, ze kterého dnes vychází prakticky celá klinická diagnostika. Jinými slovy checklist, kterým dnes psychologové hodnotí vězně po celém světě, vznikl proto, že si jeden mladý psycholog nechal pár měsíců podupávat po hlavě chytrými manipulátory a pak se rozhodl, že to příště pozná dřív.

Co tedy hledat, než vás někdo „podupe po hlavě“?

Kouzlo, které nikam nevede

První věc, která na psychopatech bije do očí, je až nepřirozená plynulost společenského projevu. Umí navázat kontakt rychleji a snadněji než kdokoli jiný v místnosti, sypou ze sebe historky, poklony a názory tak přirozeně, až vám dojde až za tři týdny, že vlastně nevíte o té osobě skoro nic ověřitelného. Charisma tu funguje jako nátěr, který na první pohled hezky vypadá, ale nenajdete pod ním žádnou strukturu. Klíčový signál není samotné kouzlo, ale absence emoční hloubky. Stejně tak příběhy, které už při druhém vyprávění nesedí.

Na tohle kouzlo pak nasedá přehnaně nafouknuté sebehodnocení. Nejde o obyčejnou domýšlivost, kterou má koneckonců občas každý z nás. Jde o hluboké, stabilní přesvědčení, že jsou v podstatě z jiného těsta než ostatní. Tedy chytřejší, zajímavější, prostě něco víc. Kombinace šarmu a pocitu nadřazenosti vytváří člověka, který dokáže velmi rychle přesvědčit okolí, že si zaslouží výjimky, které by u nikoho jiného neprošly.

Lži, u kterých vám nezareaguje ani puls

„Psychopatie není nemoc v tom smyslu, v jakém je nemocí chřipka. Je to jiný způsob, jak být člověkem.“

Robert D. Hare, tvůrce Psychopathy Checklist

Patologické lhaní je asi ten rys, který lidi nejvíc mate, protože si mylně představují lhaní jako něco nervózního. Třeba zpocené dlaně, uhýbající pohled. U psychopata nic z toho nečekejte. Lže se stejnou tepovou frekvencí, s jakou by vám řekl, kolik je hodin, protože lež pro něj není morální přestupek, je to nástroj. A když je přistižen, obvykle žádná vina nepřijde. Jen plynulý přechod na další verzi příběhu.

To souvisí s možná nejchladnějším rysem ze všech: absencí lítosti a schopnosti empatie. Psychopat dokáže někomu ublížit a necítit z toho vůbec nic, žádné svědomí, které by ho v noci budilo. Lidé kolem něj nejsou lidé v plném slova smyslu. Jde jen o zdroje, nástroje, občas i zábavu. Právě tahle emoční plochost je taky to, co odlišuje psychopatii od impulzivní krutosti. Tady nejde o výbuch, ale o naprostou absenci vnitřního mechanismu, který by u většiny z nás fungoval jako brzda.

Adrenalin, parazitismus a neschopnost naplánovat si budoucnost

Psychopati navíc snadno propadají nudě a potřebují neustálý přísun stimulace. Je jim proto vlastní riskantní chování jako hazard, dobrodružství na hraně zákona, cokoli, co jim dodá vzrušení. S tím jde ruku v ruce sklon žít na účet druhých, ať už finančně, emocionálně nebo prakticky. Jejich partneři, přátelé i rodina se pro ně snadno stávají zdrojem, ze kterého lze čerpat, dokud se nevyčerpá.

Když se k tomu přidá slabá kontrola impulzů (výbuchy vzteku, které přijdou zdánlivě odnikud) absolutní neschopnost přijmout odpovědnost za vlastní chyby (vždycky za to může někdo jiný) a dětská historie plná krutosti ke zvířatům, šikany nebo drobné kriminality, skládá se z toho poměrně konzistentní obrázek. Poslední kus skládačky je přitom paradoxně dost obyčejný: navzdory velkolepým plánům a snům chybí psychopatům dlouhodobá disciplína. Žijí totiž primárně pro okamžik, ne pro budoucnost, kterou by si museli budovat trpělivou prací.

Máme to v sobě všichni

Je lákavé z tohohle seznamu udělat lovecký manuál a začít podezírat každého kolegu, co má na pracovní poradě trochu moc sebevědomí. Jenže to by byla škoda a taky by to bylo velmi nepřesné. Jak upozorňuje i samotný Hareho výzkum, tyhle rysy se u lidí objevují v různé míře a kombinaci, a jednotlivý znak sám o sobě nikoho nediagnostikuje.

Psychopatie je spektrum, ne přepínač on/off. Jak ve své knize Moudrost psychopatů upozorňuje psycholog Kevin Dutton, určité prvky psychopatie vyžaduje jakékoli povolání čelící kritickým rozhodnutím, od policistů přes hasiče až po chirurgy. Na tohle ve svých školeních upozorňuje i Ivo Toman. Ten s oblibou srovnává psychologické profily vynikajícího chirurga, Adolfa Hitlera a Mirka Dušína – spoiler, divili byste se, kolik toho mají společného.

Jak správně podotkl neuropatolog MUDr. František Koukolík: „Ti neúspěšní psychopati končí v cele, ti úspěšní ve vrcholovém managementu.“ A odhaduje se, že velká část klinicky psychopatických jedinců nikdy nespáchá trestný čin. Tito „deprivanti v obleku“, jak jim říká, dokonale zapadnou do korporátní hierarchie, kde se charisma a chladná kalkulace počítají za manažerské kvality.

Co si z toho tedy odnést?

Ne seznam podezřelých ze svého okolí, ale spíš návod, kam se dívat, když vám na někom něco „nesedí“, i když neumíte přesně říct proč. Když se charisma pravidelně pojí s absencí odpovědnosti, když se historky nikdy nesrovnají a když vám cynický hlásek v hlavě říká, že jste jen prostředek k něčímu cíli. Tehdy stojí za to tomu hlásku věřit o něco víc než tomu úsměvu. Ochránit se před manipulací totiž nezačíná diagnózou. Začíná tím, že si vůbec dovolíte tomu nepříjemnému pocitu věnovat pozornost.

Zdroje: YouTube, Encyclopedia, Wikipedia, DatabazeKnih