Pes není náhrada za kamarády. Ale možná je to nejlepší tréninkové kolo
„Všichni jsme šťastní nejvíc tehdy, když můžeme podnikat výpravy do světa a vracet se k jistému, bezpečnému místu.“
(volně, podle myšlenek psychiatra a zakladatele teorie attachmentu Johna Bowlbyho, A Secure Base, 1988)
Dospívání je věk, kdy se vám najednou pod nohama posune celá mapa vztahů. Rodiče, kteří donedávna byli středem vesmíru, se přesouvají na vedlejší kolej, a jejich místo si nárokují vrstevníci. Se vším, co k tomu patří, včetně strachu, že vás budou soudit, odmítnou, nebo si o vás budou šuškat na chodbě.
Zhruba u jednoho z deseti teenagerů je tenhle strach natolik silný a vytrvalý, že se dá nazvat sociální úzkostí. A nová studie naznačuje, že jedna z bytostí, která teenagerům pomáhá touhle bouřkou proplout, je čtyřnohá a chlupatá.
Co přesně vědci zkoumali
Tým z Cummings School of Veterinary Medicine při Tuftsově univerzitě v Massachusetts, vedený doktorandkou Nicole Masonovou a docentkou Megan Muellerovou, analyzoval odpovědi 514 amerických teenagerů ve věku 13 až 17 let se sociální úzkostí a jednoho z jejich rodičů. Výzkumníky nezajímalo jen to, jestli teenager psa má, ale jaký přesně je jejich vztah. Tedy jestli v něm převažuje náklonnost, společnost, péče o zvíře, emoční opora, tření, nebo dokonce to, že pes teenagerovi nahrazuje lidské přátele.
Doplněk versus náhrada
„Lidi tě zradí. Pes ti sežere domácí úkol, ale aspoň to udělá s láskou.“
(ve stylu typického teenagerského vtipu o psech versus lidech)
Výsledky rozlišily dvě odlišné cesty. Společnost se psem a starost o něj, tedy aktivní, vzájemná role, ne jen mazlení, souvisely se zdravějšími způsoby zvládání stresu z vrstevníků. Teenager lépe zvládal problémy, myslel pozitivněji, lépe reguloval vlastní emoce a dokázal je lépe vyjádřit. Samotná náklonnost k psovi přitom sama o sobě s ničím významně nesouvisela. Nestačí ho mít rád, musí se s ním něco skutečně dít.
A pak je tu ta druhá, méně příjemná cesta. Teenageři, kteří psa vnímali jako náhradu za lidi, kdy třeba uváděli, že je pro ně důležitějším přítelem než kdokoli z vrstevníků, měli sklon k méně zdravým způsobům zvládání stresu. Jinými slovy, pes jako doplněk k lidským vztahům pomáhá, ale škodí, pokud je čistou náhradou.
„Psi v mnoha ohledech přemosťují prostor mezi rodinou a vrstevníky,“ řekla Muellerová, která zároveň vede Pets and Wellbeing (PAW) Lab při Cummings School. „Očividně nejsou vaši rodiče, ale jsou součástí rodinné jednotky a mohou fungovat jako jakýsi bezpečný přechod k tomu, jak se učit vztahovat k druhým.“
Proč zrovna pes, a ne třeba akvarijní rybička
Odpověď se možná skrývá hlouběji než jen v tom, že psi umí čekat u dveří a nesoudí vás za trapnou fázi na střední škole. V roce 2015 publikoval tým japonské výzkumnice Miho Nagasawy v časopise Science studii, která popsala něco, čemu se dnes říká oxytocinová smyčka pohledů. Když si pes a jeho člověk dlouze hledí do očí, u obou stoupá hladina oxytocinu – hormonu spojovaného s vazbou mezi rodičem a dítětem.
Tahle smyčka se přitom u vlků, byť geneticky téměř identických se psy, prakticky neobjevuje. Zdá se, že schopnost navazovat s člověkem oční kontakt a spouštět tím hormonální odezvu podobnou rodičovské vazbě je něco, co si psi vypěstovali specificky během domestikace. Je to evoluční zkratka přímo do nervového systému spojeného s pečováním a důvěrou.
Aktivní smyčka
„Cítím se milovaný pohledem, který nikdy nesoudí.“
(inspirováno etologem Konradem Lorenzem o vztahu člověka a psa, Člověk a pes, 1950)
Pokud tahle biologická smyčka funguje i u teenagerů, dává smysl, proč právě aktivní péče o psa koleruje se zdravějším zvládáním stresu. Musí to být ale aktivní krmení, venčení, každodenní rutina vzájemné odpovědnosti. Nejde jen o to mít doma chlupatého společníka. Jde o opakovaný, oboustranný rituál péče, který zřejmě aktivuje stejné nervové dráhy, jaké běžně trénujeme ve zdravých lidských vztazích.
Co studie neříká – a proč na tom záleží?
Je důležité hned dodat, kde končí to, co víme jistě. Jde o průřezovou, dotazníkovou studii. Tedy pouhou souvislost, ne o prokázanou příčinu a následek. Nevíme jistě, co s čím souvisí. Jestli péče o psa teenagery učí lépe zvládat stres, nebo jestli teenageři, kteří už stres zvládají, mají zároveň tendenci se o psa aktivněji starat. Studie navíc pracovala výhradně s teenagery, kteří už měli diagnostikovanou vyšší míru sociální úzkosti. Výsledky tak nelze automaticky přenést na každého psího majitele.
Přesto v tom je jasný, prakticky použitelný signál, přesně v duchu škály, kterou se vyplatí u podobných zjištění držet. Že aktivní vztah se psem, souvisí se zdravějším zvládáním stresu, je solidně podloženo daty z 514 rodin. Že je dobré nechat psa nahradit lidské vztahy úplně, je podle stejných dat naopak spojené s horšími výsledky. A jestli tenhle vztah funguje stejně dobře i u koček, křečků nebo jiných zvířat, zůstává zatím otevřenou otázkou, která si zaslouží další zkoumání.
Trenažér, ne náhradník
Nejzajímavější na celém zjištění možná není to, že psi pomáhají. To vám to tuší většina majitelů psů intuitivně už léta. Zajímavé je přesné rozlišení mezi tím, kdy pomáhají, a kdy naopak škodí. Pes, o kterého se teenager stará, mu nabízí bezpečný, nesoudící prostor, kde si může trénovat emoční dovednosti. Trpělivost, odpovědnost, čtení nálad druhého tvora.
To všechno dřív, než zkusí tento aparát nasadit v mnohem nebezpečnějším terénu školní jídelny. Ale pokud se ten samý pes stane jediným místem úniku, přestává být trenažérem a stává se rizikem.
A možná je to nakonec metafora použitelná mnohem šířeji než jen na dospívající se psem. Cokoli, co nám dovoluje trénovat blízkost bez rizika, je užitečné přesně do chvíle, kdy se to stane výmluvou. Jakmile se kvůli tomu vyhýbáme skutečnosti, je to problém.