Co jsme si mysleli o spermiích – a jak nás věda postupně vyvedla z omylu

Dějiny vědy jsou z velké části dějiny přesvědčivých omylů. Věci, které inteligentní, vzdělaní lidé považovali za samozřejmé pravdy, se ukázaly jako fantazie – někdy neškodné, někdy přímo nebezpečné. A oblast lidské reprodukce je v tomto ohledu mimořádně bohatá. Věřilo se věcem, které dnes vyznívají jako sci-fi horor nebo jako špatný vtip. Jenže v tu chvíli to byly nezpochybnitelné medicínské a filozofické pravdy.

Příběh spermie je příběh o tom, jak lidé vysvětlují věci, které nevidí – a co se stane, když to konečně vidět mohou.

Semeno jako oheň, páry a smrtelné riziko

Začněme tím nejméně uvěřitelným. Havelock Ellis – britský sexuolog, jehož práce z přelomu 19. a 20. století jsou dnes považovány za základ moderní sexuologii – byl jako dospívající kluk upozorněn svým lékařem, že noční poluce, které zažívá, jsou příznakem blížící se slepoty, šílenství a smrti. Lékaři té doby věřili, že noční emise semene jsou způsobeny kapavkou nebo podobnými infekcemi. Varovný signál těla. Důvod k panice.

Věda: je to přirozené uvolnění tekutiny, které se děje zcela bez patologie.

Ale tohle je v podstatě mírný případ. Ve světle ostatních historických přesvědčení to skoro vypadá rozumně.

V 18. století existovala populární teorie seminálních výparů. Myšlenka byla taková, že oplodnění způsobují výpary – plyn nebo mlha stoupající ze semene – a ne semeno samotné. Italský filosof Lazzaro Spallanzani provedl v roce 1785 sérii experimentů s ropušími a žabími vejci a semenem: pomocí konkávního skla umístil semeno pouhé 2,5 milimetru pod vejce a pozoroval. Vajíčka se skutečně pokryla mlžnou vrstvou. Výpary fungovaly – ale vajíčka nakonec zanikla bez oplodnění. Závěr: výpary k oplodnění nestačí. A taky nestačí ani semeno jako takové – oplodní ta konkrétní buňka uvnitř něj, spermie.

Mužíček ve spermiích

Tohle je nejfotogeničtější omyl celé reprodukční vědy: homunkulus.

Antonie van Leeuwenhoek, nizozemský samouk a zakladatel mikrobiologie, jako první v historii popsal spermie pod mikroskopem. Bylo to kolem roku 1677. Jeho kolega Nicolas Hartsoeker byl nálezem tak uchvácen, že se do výzkumu pustil sám – a dospěl k přesvědčení, že v každé spermiové buňce sedí miniaturní hotový člověk, svinutý do klubíčka. Nazval ho homunkulus. Jak popisuje Reflex, tato hypotéza kolovala vědeckými kruhy ještě poměrně dlouho.

Byla to varianta preformacionismu – filozofické teorie, podle níž jsou všechny organismy, které kdy existovaly, existují nebo budou existovat, stvořeny najednou, jen čekají na postupné rozvinutí. Logika v tom byla: homunkulus ve spermii obsahuje vlastní spermie, a v těch spermii jsou další homunkulové, a v těch spermie…a tak dále.

Dnes máme technologii, která dovoluje vidět buněčné jádro s DNA. Enzym v akrozomu spermie usnadňuje průnik do vajíčka. Mitochondrie ve středové části produkují energii pro pohyb bičíku, který spermii pohání kupředu. Realita je elegantní a přitom mnohem komplexnější než jakýkoli mužíček.

Aristotelovo teplo a pohlaví potomků

Aristoteles byl génius. Byl to také člověk, jehož teorie o reprodukci byly z dnešního pohledu spektakulárně špatné.

Tvrdil, že čím teplejší semeno, tím větší pravděpodobnost mužského potomka. Čím vášnivější sex, čím víc slunce, čím blíž ohni – tím pravděpodobnější kluk. Dívky podle něj vznikají z méně vášnivého sexu, chladnějšího prostředí, nebo studeného dělohy, která přehluší horké semeno, které by se jasně stalo chlapcem.

Věda na tohle nemá velký komentář, protože argument sám sebe vyvrací: dívky se rodí v poušti při padesátistupňových vedrech a děloha, jako každý vnitřní orgán, má teplotu přibližně 37 stupňů Celsia. Studená prostě není. Determinaci pohlaví stále plně nechápeme – ale víme dost na to, abychom vyloučili teplotu pohovky při pohlavním styku.

Kulturní praktiky a kde končí věda

Část mýtů z vývoje našich představ patří spíše do kategorie kulturních praktik než do kategorie vědeckých omylů – a tady je důležité rozlišovat.

Kmen Aché v paraguayských pralesích praktikuje tzv. seminální výživu: přesvědčení, že těhotenství je nutné udržovat opakovanými inseminacemi. Podobnou logiku sdílejí některé domorodé kultury v Latinské Americe pod pojmem partible paternity – myšlenka, že k početí přispívá semeno více mužů, kteří pak všichni nesou otcovskou zodpovědnost za dítě. Antropologové dokumentují, že v těchto kulturách mají děti statisticky více dospělých pečovatelů a méně dochází k násilí.

In vitro fertilizace je jasným vědeckým důkazem, že k oplodnění postačí jedna spermie. Biologicky vzato je seminální výživa neopodstatněná. Zároveň to neznamená, že kulturní praxe, která z ní vychází, nemá žádné sociální funkce – má. Věda a kultura jsou různé systémy, které odpovídají na různé otázky. Věda říká, jak funguje biologie. Neříká, jak má být organizována rodina.

Jinde ale musí věda zasáhnout ostřeji. Kmen Itoro v Papui Nové Guineji věří, že chlapci se nerodí se semenem, ale získávají ho od starších – a rituál, kterým ho přijímají, začíná kolem sedmého roku věku. To není kulturní relativismus, kde by bylo možné říct „různé kultury, různé normy.“ To je zneužívání dětí, které věda ani etika nepřijímá jako kulturní variantu.

Proč to stojí za pozornost?

Kanadská sexuoložka a edukátorka Dr. Lindsey Doe stojící za kanálem Sexplanations, uzavírá epizodu slovy, která bychom si měli pamatovat: je cenné reflektovat přesvědčení, která jsme v průběhu dějin vytvářeli, a jak nesmírně důležitá a pokořující je věda pro pochopení našich těl.

Pokořující je přesné slovo. Inteligentní lidé věřili po staletí věcem, které jsou dnes na úrovni školního vtipu. Nebrali je jako mýty – brali je jako fakta. Podmínka pro to, aby věda fungovala, je ochota připustit, že i my dnes věříme věcem, které budoucí generace budou číst s podobným úžasem.

Věda není stav poznání. Je to proces jeho stálého zpochybňování.

Zdroje: YouTube, Reflex, Paranormal2