Nejvyšší riziko ozáření není v jaderné elektrárně

„Protože radiace, a tak nám to příroda a vesmír daly do vínku, je všude.“

Dana Drábová

Když si máte představit profesi s nejvyšším rizikem rakoviny z ozáření, komu asi jako první uvěříte? Pracovníkovi jaderné elektrárny? Rentgenovému laborantovi v nemocnici, co celý den stojí kousek od rentgenu? Nová analýza publikovaná v časopise JAMA Internal Medicine říká, že se pletete, a to dost výrazně. Vítězem téhle nechtěné soutěže je letuška, stříbro putuje za piloty.

Půl milionu profesí, jedna nečekaná dvojka na vrcholu

Tým vedený chirurgem a zdravotním výzkumníkem Vishalem Patelem z Harvard Medical School analyzoval data z amerického Národního systému vitálních statistik. Konkrétně šlo úmrtní listy 12,7 milionu lidí, kteří zemřeli mezi lety 2020 a 2024, napříč 503 různými profesemi.

Výzkumníci rozdělili nádorová onemocnění do dvou skupin: ta, u kterých má environmentální ozáření prokázanou souvislost se vznikem (rakovina prsu, štítné žlázy, prostaty, mnohočetný myelom, leukemie, melanom), a ta ostatní, která s radiací spojována nejsou.

Připoutejte se, prosím

V rámci téhle klasifikace vyšlo najevo, že letušky a piloti mají nejvyšší a druhou nejvyšší úmrtnost na nádory spojené s radiací ze všech 503 sledovaných profesí. Může zaskočit, že jsou dokonce než pracovníci v nukleární medicíně. Letušky měly o 50 % vyšší pravděpodobnost úmrtí na tento typ rakoviny než ostatní profese v souboru, piloti o 36 %. U nádorů nespojených s radiací se přitom obě profese pohybovaly kolem mediánu celého souboru. Nejsou to tedy lidé, kteří by měli obecně nezdravější životní styl nebo horší přístup ke zdravotní péči.

Zvýšené riziko se objevuje přesně a jenom u typu rakoviny, u kterého by ho člověk čekal, pokud za ním skutečně stojí záření. Výzkumníci navíc do analýzy zařadili kontrolní skupinu. Tu tvořili letečtí mechanici a montéři, kteří kosmickému záření ve vzduchu vystaveni nejsou. A ejhle, u nich se zvýšené riziko neobjevilo. Přesně tahle specifičnost dělá z korelace mnohem přesvědčivější podezření na příčinnou souvislost, i když formálně jde stále o observační data.

Proč právě obloha, a ne reaktor?

„Bezpečnostní vesta je pod vaším sedadlem. Kosmické záření je všude kolem vás a vestu na něj nikdo nedodává.“

(volná parodie na leteckou bezpečnostní instruktáž)

Odpověď se skrývá v kosmickém záření, tedy vysokoenergetických částicích přilétajících z vesmíru, před kterými nás na zemském povrchu chrání tlustá vrstva atmosféry. Čím výš letíte, tím míň té ochranné clony máte nad hlavou. A čím blíž jste pólům, tím slabší efekt magnetického pole Země, které částice částečně odklání. Kombinace nadmořské výšky letu, počtu odletaných hodin a tras blíž k pólům dělá z posádek komerčních letadel skupinu, která podle autorů studie dostává „nejvyšší průměrnou roční efektivní dávku ionizujícího záření ze všech pracovních skupin ve Spojených státech“.

Konkrétní čísla jsou přitom docela výmluvná. Piloti a letušky nasbírají odhadem 3 až 6 milisievertů kosmického záření ročně. Pro srovnání běžný cestující, který za rok absolvuje deset letů napříč kontinentem, dostane jen zhruba 0,4 milisievertu. Je to logika, kterou před více než sto lety poprvé demonstroval rakouský fyzik Victor Hess. Mezi lety 1911 a 1912 absolvoval sérii balonových výstupů s elektroskopem na palubě, aby zjistil, odkud se bere záhadné ionizující záření naměřené na zemi.

Jeho poslední let v srpnu 1912 do výšky 5 300 metrů, provedený navíc během částečného zatmění Slunce, ukázal, že intenzita záření s výškou paradoxně stoupá. A že Slunce jako zdroj lze vyloučit, protože se hodnoty během zatmění vůbec nezměnily. Hess tím objevil kosmické záření a v roce 1936 za to dostal Nobelovu cenu. To, co tehdy měřil z balonu jako vědeckou kuriozitu, dnes proletí tělem každé letušky na palubě dálkového letu, každý den, v provozní rutině.

Regulační mezera ve výšce deset kilometrů

Podle komentáře epidemioložky Catherine M. Olsenové z University of Queensland a Kena Karipidise z Australské agentury pro radiační ochranu, kteří studii doprovodili nezávislým hodnocením, může riziko posádek zahrnovat i další faktory kromě samotného kosmického záření. Jde například o UV světlo pronikající okny letadla, obzvlášť v kokpitu, nebo narušený cirkadiánní rytmus z nočních a směnných letů.

Nejpřekvapivější je ale možná zjištění, jak málo je tohle riziko v USA formálně ošetřené. Federální letecký úřad (FAA) sice oficiálně uznává, že jsou posádky profesně vystaveny ionizujícímu záření, ale na rozdíl od jiných profesí pracujících s radiací (nebo od leteckých posádek v jiných zemích) na ně v USA neplatí žádné federální dávkové limity ani povinné sledování expozice.

Autoři studie proto navrhují, aby se na letecké posádky vztahovala podobná ochrana, jaká už dávno platí třeba pro radiologické laboranty.

Co s tím dělat, a co ne?

Než z toho vyvodíte, že je čas změnit povolání nebo se navždy vzdát dovolené v zahraničí, stojí za to připomenout měřítko. Šlo o observační analýzu úmrtních listů, ne o experiment. Studie tak přímo nedokazuje, že kosmické záření samo způsobilo konkrétní nádory u konkrétních lidí. Jen se objevil velmi specifický a těžko jinak vysvětlitelný vzorec napříč obrovským souborem dat. Zvýšené riziko je navíc procentuální navýšení nad již tak nízkou základní pravděpodobnost, ne absolutní jistota onemocnění. Pro běžného cestujícího, který letí párkrát do roka, zůstává dávka záření zanedbatelná ve srovnání s tím, čemu je vystavena posádka strávivší ve vzduchu stovky hodin ročně.

Pro samotné letušky a piloty je ale zpráva jasná: doporučuje se pravidelné sledování let odsloužených ve výšce jako součást preventivních prohlídek, důraz na kontrolu kůže a u žen na screening prsu. A možná, do budoucna, i konečně nějaká federální regulace, která by uznala, že práce ve stratosféře má svou vlastní, neviditelnou daň. Přesně tu, kterou Victor Hess poprvé zaznamenal na svém elektroskopu, dávno předtím, než kdokoli tušil, že se z ní jednoho dne stane rutinní riziko povolání s uniformou a vozíkem s občerstvením.

Zdroje: ScienceAlert, CERNTimeline