3 způsoby, jak politici lžou (a vy si toho nevšimnete)

„Everybody lies.“

Dr. House

Není tajemstvím, že politici lžou. To ví každý. Zajímavější otázka je: proč si toho nevšimnete? A ještě zajímavější: proč si myslíte, že lže jen ta druhá strana, zatímco ta vaše mluví pravdu?

Pravda je, že vaši politici lžou stejně jako ti ostatní. Jen jinak. A pokud si myslíte, že jste na to chytří, mám pro vás špatnou zprávu – nejnebezpečnější lži jsou právě ty, které vypadají jako pravda.

Pojďme se podívat na tři základní techniky, které používají politici napříč spektrem. Ne proto, abychom se cítili jako chytří detektivové. Ale proto, abychom pochopili, jak snadno se necháme oklamat.

Lež číslo 1: Názor jako fakt

Začneme tou nejzákladnější a současně nejvíce rozšířenou. Politici prezentují svoje hodnotové soudy jako by to byla ověřitelná fakta.

Vezměme si projev Joea Bidena: „Donald Trump je muž s morálkou pouličního kocoura. Nemá žádný respekt k ženám ani k zákonu.“

Nebo Donalda Trumpa: „Biden je nejhorší president v historii. Jeho administrativa byla katastrofa od začátku do konce.“

Co mají tyto výroky společného? Znějí jako fakta. Ale nejsou. Jsou to hodnotové soudy.

Podle filozofa vědy Karla Poppera je fakt něco, co lze falsifikovat – vyvrátit pomocí smyslového pozorování nebo dat. Můžete empiricky dokázat nebo vyvrátit, že je Praha hlavní město Česka. Ale jak byste empiricky dokázali, že někdo je „nejhorší president v historii“? Jaká data byste k tomu použili?

Nejde o to, že by tyto výroky nebyly z nějakého úhlu pohledu pravdivé nebo nepravdivé. Jde o to, že je to filozofická debata o hodnotách, ne empirická debata o faktech.

A proč je to problém? Protože hodnotové soudy je extrémně těžké vyvrátit. Když politik řekne „X je hrozná politika“, nemůžete mu to logicky vyvrátit, protože „hrozný“ je subjektivní hodnocení. Ale když to prezentuje jako fakt, vypadá to, že máte proti sobě realitu samotnou.

Jak říká Ilustrovaná kniha argumentačních klamů: „Logické chyby existují nepřeberné množství a lidé je používají zcela běžně nevědomky na podporu svých jakýchkoliv přesvědčení, kdy tak často uvádějí sebe a ostatní v omyl.“

Lež číslo 2: „Oni říkají…“

Druhá technika je rafinovanější. Politici odkazují na neurčité autority, aby jejich tvrzení vypadalo důvěryhodněji. Trump to dělá mistrovky: „Oni říkají, že videa Joea Bidena jsou deepfaky. Tvrdí, že ta všechna zaváhání byla deceptivně sestříhaná.“

Kdo je „oni“? Nikdo konkrétní. Ale tím, že použil slovo „oni“, vytváří dojem, že existuje nějaká autorita, nějaký zdroj, který to tvrdí. Nemusí uvádět důkazy – stačí mu tvrdit, že „oni“ něco říkají.

Biden to dělá taky, jen trochu jinak: „Zeptejte se čtyřhvězdičkového generála mariňáků Johna Kellyho, jestli Trump neřekl o padlých veteránech, že jsou ‚losers‘ a ‚suckers‘. Komu budete věřit – generálovi, nebo Trumpovi?“

Tohle je klasický „argument z autority“ (argumentum ad verecundiam). Jak vysvětluje Wikipedie, odvolávání na autoritu MŮŽE být legitimní – vědci a akademici to dělají neustále. Ale stává se z toho klam ve chvíli, kdy se odvoláváme na autoritu, která není expertem na dané téma, nebo kdy se odvoláváme na autoritu obecně bez konkrétních důkazů.

Biden alespoň jmenuje konkrétního člověka. To jeho tvrzení dělá falsifikovatelným – můžeme jít ověřit, jestli Kelly opravdu tohle řekl. Ale neznamená to automaticky, že je to pravda. Znamená to jen, že to můžeme ověřit.

Trumpovo „oni říkají“ je horší – je to argumentační trik bez možnosti verifikace. Nelze to vyvrátit, protože nejsou uvedeni konkrétní lidé. Podle serveru Manipulatori.cz je důležité si uvědomit, že „odvolání na autoritu může být účelnou ‚zkratkou‘ skutečného důkazu“ – ale jen když je autorita relevantní a když máme důkaz, že to opravdu řekla.

Lež číslo 3: Strašák (strawman)

Tady to začíná být zajímavé. Strašák je technika, kdy politik předefinuje názor oponenta a pak argumentuje proti této předefinované verzi – která vypadá hloupě nebo extrémně.

Trump o potratech: „Oni chtějí potraty v osmém měsíci, devátém měsíci, dokonce i po narození. Bývalý gubernátor Virginie byl ochoten říct: „Dáme to dítě stranou a rozhodneme se, co s ním.‘ To znamená, že bychom to dítě zabili.“

Tohle je učebnicový příklad strašáka. Trump vzal debatu o potratech, předefinoval ji na „zabíjení narozených dětí“ a pak argumentuje proti této extrémní verzi. Problém je, že skoro nikdo neobhajuje zabíjení narozených dětí – takže argumentuje proti pozici, kterou jeho oponenti ve skutečnosti nezastávají.

Biden dělá totéž, jen subtilněji. Když reportérka položila otázku na ekonomiku a inflaci, Biden odpověděl: „Podívejte se na průzkum z Michiganu – 65 % Američanů si myslí, že jsou osobně v dobré ekonomické kondici. Vytvořili jsme rekordní počet pracovních míst.“

Reportérka se ptala na inflaci a náklady na bydlení. Biden odpověděl něco o pracovních místech a průzkumech spokojenosti. Předefinoval termín „ekonomika“ tak, aby zahrnoval metriky, ve kterých jeho administrativa vypadá dobře, a vynechal ty, ve kterých vypadá špatně.

Jak vysvětluje Bez faulu.net: „Strašák je vytvoření zkreslené, zjednodušené nebo jinak upravené verze argumentu oponenta, kterou je pak jednodušší vyvrátit.“

A tady je klíč: Pokud nedefinujeme pojmy, můžeme dokázat cokoliv.

Chcete dokázat, že ekonomika za Trumpa byla špatná? Definujte „ekonomiku“ jako státní dluh. Chcete dokázat, že byla dobrá? Definujte ji jako ceny benzínu. Chcete dokázat, že ekonomika za Bidena je dobrá? Mluvte o pracovních místech. Chcete dokázat, že je špatná? Mluvte o inflaci.

Jak upozorňuje Seznam Zprávy: „Podstata argumentačních faulů spočívá v tom, že jejich logické závěry není možné aplikovat obecně.“ Strašák funguje právě proto, že vytváří iluzi logiky, aniž by byl skutečně logický.

Jak se tedy bránit?

Pomohou vám tyto tři kroky:

1. Rozlište fakta od názorů

Je to hodnotový soud („X je hrozná politika, která ničí životy“), nebo něco, co lze ověřit? Pokud je to hodnotový soud, nemůže to být „pravda“ nebo „nepravda“ v empirickém smyslu. Je to otázka hodnot, ne faktů.

2. Jděte ke zdroji (ale používejte experty)

Když politik tvrdí, že „minimální mzda vedla ke zdražení“, nespokojte se s tím, že to řekl expert. Najděte peer-reviewed studie. A protože většina z nás nejsme statistici ani ekonomové, najděte si experty (ideálně s PhD), kteří vám pomohou data interpretovat.

Jak radí server RVP.cz: „Poznat, v čem spočívá argumentační klam, považujeme za zcela zásadní, protože často právě tato schopnost může rozhodovat o tom, čemu studenti uvěří a čemu nikoliv.“

3. Buďte skeptičtí k termínům

Když politik používá slova jako „demokracie“, „ekonomika“, „práva“, zastavte se. Jak ten termín definuje? Mohl by ho definovat jinak a dospět k opačnému závěru?

Server Bezfaulu.net připomíná: „Argumentační fauly jsou hojně využívanou technikou v manipulaci a propagandě všeho druhu. Jejich cílem přitom není vedení dialogu, nýbrž porážka oponenta.“

Proč se tím vůbec zabývat?

Protože pokud všichni budeme trochu lepší v rozpoznávání těchto triků, vytvoříme lepší společnost.

Ne, vážně. Tohle není jen o tom „vyhrát v debatě s kamarádem na Facebooku“. Je to o tom, že společnost plná lidí, kteří umí kriticky myslet, dělá lepší politická rozhodnutí. Vytváří kulturu, kde se diskutuje o faktech, nejen o emocích. Kde se argumentuje logicky, ne jen emotivně.

Jak uzavírá Masarykova univerzita ve svém kurzu kritického myšlení: „Argumentační faul je nečestná praktika nebo trik, který řečník používá za účelem oklamat posluchače. Cílem je zmást, obhájit své zájmy, přesvědčit o pravdivosti či správnosti tvrzení.“

A jediná obrana? Naučit se je rozpoznat.

Takže příště, když uslyšíte politika říkat „nejhorší prezident v historii“ nebo „oni tvrdí, že…“ nebo „ekonomika je skvělá“ – zastavte se. Položte si otázku: Je to fakt, nebo názor? Kdo je ta autorita? Jak definuje ten termín?

Možná zjistíte, že vám lže i ta „vaše“ strana. A to je dobře. Protože pravda není o stranách. Je o tom, co skutečně funguje.

Zdroje: YouTube, Wiki, BookOfBadArguments, Manipulatori, SeznamZpravy, RVP, BezFaulu, Manipulatori, MUNI, KISK