Léky na hubnutí obvykle tlumí chuť k jídlu. Myší studie zkouší jinou cestu

„Slib ‚spalujte tuk, aniž byste změnili jídelníček‘ je starý jako sama reklama. Jen se mu historicky nedá úplně věřit.“

(volný komentář o opakujícím se snu lidstva)

Většina dnešních léků na hubnutí funguje především tak, že tlumí chuť k jídlu a omezuje příjem kalorií. Nová studie na myších zkouší docela jinou cestu. Snahu pomoct tělu spálit víc energie, kterou přijme, místo aby ho nutila přijímat míň. Je to slibný, ale zároveň historicky ošemetný přístup, u kterého se před nadšením vyplatí znát i tu méně příjemnou kapitolu.

Myši, které zhubly, aniž by jedly méně

Tým vedený biologem metabolismu Andersem Näärem z University of California v Berkeley testoval na obézních myších experimentální látku nazvanou 5-tetradecyloxy-2-furoová kyselina, zkráceně TOFA. Výsledky publikované v časopise Science Advances ukázaly, že látka u obézních samců myší způsobila v průměru 18% úbytek hmotnosti během čtyř týdnů. Množství přijaté potravy se přitom nezměnilo. Většina úbytku pocházela z tělesného tuku, zatímco svalová a další libová tkáň zůstaly z velké části zachované.

Vědci krmili myši vysokotučnou stravou, dokud se u nich nerozvinula obezita, a poté jim po dobu čtyř týdnů dvakrát denně perorálně podávali TOFA. „Příjem potravy se nezměnil, fyzická aktivita se nezměnila a tělesná teplota nestoupla, přesto se energetický výdej celého těla zvýšil až o 18 procent,“ řekl Näär pro ScienceAlert. Látka tedy nezpůsobila, že by se myši víc hýbaly, ani nezabránila vstřebávání kalorií z potravy. Místo toho zjevně změnila způsob, jakým tělo nakládá s tukem a využívá energii.

Dva vlivy

TOFA podle všeho funguje dvěma způsoby zároveň. Zpomaluje tvorbu nového tuku a zároveň pomáhá buňkám tuk vychytávat a spalovat jako zdroj energie. Které buněčné procesy stojí přesně za celým nárůstem energetického výdeje, ale zatím není jasné. Zajímavé je, že když se vědci pokusili stejný efekt napodobit kombinací dvou samostatných látek, jedné zpomalující tvorbu tuku a druhé zvyšující jeho spalování, nedosáhla kombinace stejného výsledku jako samotná TOFA.

„Zdá se, že záleží na tom, že obě aktivity jsou v jedné molekule, a pořád úplně nerozumíme proč,“ dodal Näär. Zajímavý je i osud samotné látky. TOFA byla poprvé vyrobena v sedmdesátých letech a roky se používala v laboratorním výzkumu. Podle Näära byla její schopnost aktivovat programy spalování tuku přítomná celou dobu, jen si jí nikdo předtím nevšiml.

Víc než jen úbytek váhy

Léčba podle všeho přinesla i přínosy nad rámec samotného hubnutí. Například snížila hladinu cukru a inzulinu v krvi, zlepšila reakci na glukózu a omezila množství tuku v krvi i játrech. V dalších experimentech TOFA rovněž zmírnila příznaky tukovatění jater, včetně hromadění tuku, zánětu a jizvení tkáně. Näär ale zdůrazňuje, že TOFA zjevně nechrání přímo svaly. Protože myši dál jedly normálně, většina ztracené váhy pravděpodobně pocházela z tuku. „U našich myší to jednoduše nezpůsobilo úbytek libové tkáně, který často hubnutí provází,“ řekl.

Vědci dále kombinovali nižší dávky TOFA s léky na bázi GLP-1, semaglutidem a tirzepatidem, které podporují hubnutí především tlumením chuti k jídlu. Kombinace přinesla větší úbytek hmotnosti i lepší metabolické zlepšení než kterákoli ze samostatných metod. Dává to smysl, protože oba přístupy působí na opačné strany energetické bilance těla: semaglutid a tirzepatid snižují energetický příjem, zatímco TOFA u myší zvyšuje energetický výdej.

„To dělá kombinovanou léčbu zajímavou, protože se mechanismy mohou vzájemně doplňovat, ne jen zdvojovat,“ řekl Näär.

Experimentální omezení

V samostatném experimentu si navíc myši léčené TOFA udržely po ukončení léčby váhu déle, zatímco myši na semaglutidu rychle znovu přibraly, jakmile se jim vrátila chuť k jídlu. Je však na místě dodat, že šlo o krátké experimenty na malých skupinách zvířat.

Taky je důležité zopakovat několik zásadních omezení. Všechny myši ve studii byly samci, takže zatím nevíme, jestli by látka fungovala stejně u samic. TOFA nikdy nebyla testována na lidech, nejnižší účinná dávka není známá a látka zatím neprošla bezpečnostním testováním potřebným pro lékařské použití.

Je také na místě zmínit, že Näär a dva další autoři studie jsou spoluzakladatelé a podílníci ve společnosti ReRx Therapeutics, která TOFA vyvíjí jako potenciální lék. To je relevantní informace pro posouzení nezávislosti výzkumu. Tým teď plánuje toxikologické a účinnostní studie na potkanech a větších zvířatech s fyziologií bližší lidské. Jedná se o nutný krok předtím, než by mohly začít klinické studie na lidech.

Sto tisíc lidí to vyzkoušelo. Regulace přišla, až když si to vybralo daň

„2,4-dinitrofenol je látka s významnou toxicitou, která může vést až ke smrti.“

(parafráze lékařského popisu DNP, časopis CHEST)

Slib „tělo spálí víc energie, aniž byste museli jíst míň“ má totiž svou vlastní, mnohem temnější historickou kapitolu. Ve třicátých letech dvacátého století si vědci všimli, že dělníci v továrnách vyrábějících munici, vystavení chemikálii 2,4-dinitrofenol (DNP), dramaticky hubli. Výzkumníci ze Stanfordovy univerzity v roce 1933 popsali, že DNP navozuje takzvaný hypermetabolický stav.

Doslova rozpojuje mitochondriální mechanismus, který normálně přeměňuje energii z potravy na využitelné ATP, takže se tahle energie místo toho rozptyluje jako teplo. Látka se okamžitě stala hrozně populární: podle odhadů ji jen v prvním roce na trhu vyzkoušelo přes sto tisíc Američanů, byla prodávaná s příslibem hubnutí bez nutnosti měnit jídelníček.

Slepota a underground

Během pár let se ale ukázala mnohem temnější stránka věci. Stejný mechanismus rozptylování tepla, který spaloval tuk, způsoboval u části uživatelů nekontrolovatelnou, rychle postupující hypertermii. K tomu se přidaly případy slepoty způsobené takzvanými „dinitro-kataraktami“, vyrážky a další závažné reakce. Látka tak byla roku 1938 zakázána pro lidské použití. Nikdy ale úplně nezmizela a dodnes se nelegálně prodává jako undergroundový „spalovač tuku“ pro kulturisty. A pořád občas někoho zabije. Neexistuje proti ní žádný protijed a úmrtnost mezi zaznamenanými případy otravy zůstává vysoká.

Proč na jednom konkrétním detailu záleží víc, než by se zdálo?

Nebezpečí DNP pramenilo konkrétně z toho, že její mechanismus spalování energie ji rozptyloval jako nekontrolované teplo, které dokázalo zvednout tělesnou teplotu na smrtelné hodnoty. Je to přesně ta proměnná, kterou berkeleyský tým u TOFA explicitně změřil a vyloučil: „tělesná teplota nestoupla“.

Nejde o důkaz, že je TOFA bezpečná pro lidi. Jde o poctivost badatelů, kteří si bez ohledu na záměr už teď všímají přesně té osy, na které selhala nejznámější historická katastrofa v tomhle konkrétním oboru výzkumu. Je to uklidňující detail, ale zatím jen předběžný. Skutečnou bezpečnost může prokázat jedině toxikologický výzkum a klinické studie na lidech, které jsou podle berkeleyského týmu ještě roky daleko.

Látka klidně ležela v laboratorních mrazácích padesát let, než někoho napadlo otestovat právě tímhle způsobem její metabolický účinek. Jestli se z ní jednou stane skutečná léčba, nebo jen další položka v dlouhé a nevyrovnané historii slibů „spalte tuk bez diety“, je otázkou. Rozhodně potřebujeme mnohem víc důkazů, než jednu slibnou a pečlivě provedenou myší studii.

Zdroje: ScienceAlert, CHESTJournal