Tarot nepředpovídá budoucnost. Možná ale dělá něco zajímavějšího

„Dokud si nevědomé neuděláme vědomým, bude řídit náš život a my tomu budeme říkat osud.“

C. G. Jung (volná parafráze; přesná autorství tohoto oblíbeného citátu je mezi jungiány sporné)

Tarot má u lidí, kteří s ním nemají žádnou zkušenost, obvykle jednu ze dvou nálepek. Buď je to nebezpečná hračka, která k vám otevře dveře démonům, nebo naopak laciná estráda pro lidi, kteří věří na horoskopy v ženských časopisech. Realita je, jako obvykle, míň dramatická a mnohem zajímavější než obě tyhle karikatury.

A hlavně čím víc se do historie tarotu ponoříte, tím jasněji vidíte, že spor o to, „co tarot skutečně je“, se táhne už přes dvě stě let a nikdy pořádně neskončil. Než se pustíme do toho, jak karty číst, stojí za to podívat se, odkud se vlastně vzaly. Protože příběh, který uslyšíte od většiny tarotových učitelů na internetu, se s tím historickým docela rozchází.

Egypt, balíček karet a vlna okultismu

Populární verze zní zhruba takto: tarot je prastarý systém, možná pocházející z Egypta, možná zašifrovaná moudrost kněží boha Thovta, uchovaná po tisíciletí v symbolech, které chápou jen zasvěcení. Zní to skvěle. Je to i skoro doslova to, co tvrdil v roce 1781 francouzský farář a svobodný zednář Antoine Court de Gébelin. A hlavně je to vymyšlené. Archeologicky se pro egyptský původ tarotu nenašel jediný důkaz a moderní egyptologie tuhle teorii dávno odmítla (Deckaura).

Skutečnost je nudnější, ale zato prokazatelná: nejstarší dochované karty pocházejí ze severní Itálie 40. let 15. století, konkrétně z rodiny Visconti-Sforza v Miláně. Šlo o hrací karty pro bohaté šlechtické rodiny, tedy luxusní obdobu dnešního balíčku, jen s pozlacenými okraji (That Oracle Guy).

Karty se jako věštecký nástroj nepoužívaly zhruba tři sta let. S tímto systémem přišel teprve na konci 18. století, ve stejné vlně okultního obrození, která zplodila egyptskou legendu, Jean-Baptiste Alliette, známý pod pseudonymem Etteilla. A spojení s kabalou, o kterém dnes mluví skoro každý tarotový kurz, přidal až v 50. letech 19. století francouzský okultista Éliphas Lévi.

Písmena, karty a strom života

Ten propojil dvaadvacet karet velké arkány s dvaadvaceti písmeny hebrejské abecedy a   stromem života, tedy ústředním kabalistickou strukturou. Toto propojení nemá historicky žádný doložený základ, protože karty a kabala prostě nevznikaly společně. Jejich propojení však bylo natolik přesvědčivé a současně strukturně kompatibilní, že ho o pár desetiletí později převzal Hermetický řád Zlatého úsvitu

V této tajné společnosti obřadní magie se scházeli například Arthur Edward Waite a Pamela Colman Smith. Právě ti vytvořili v roce 1909 dodnes nejpoužívanější tarotovou sadu, takzvaný Rider-Waite-Smith balíček.

Jinými slovy: to, co dnes vnímáme jako „starobylý ezoterický systém“, je z velké části produkt viktoriánských okultistů, kteří měli skvělý cit pro symboliku a marketing. Pozor, z tarotu to nijak nedělá podvod. Jen je prakticky zkrátka něčím jiným, než čím jej oplétají dnes už jeho vlastní legendy. A to je rozdíl, který stojí za to znát, než si koupíte první balíček.

Proč to vlastně funguje (pokud funguje)

„Lidé mají silný sklon hodnotit vágní, obecně formulované popisy osobnosti jako překvapivě přesné a osobní.“

volná parafráze konceptu psychologa Bertrama Forera, který jev poprvé popsal v roce 1948

Tahle věta má jméno, jedná se o Barnumův efekt. Nese jména showmana P. T. Barnuma a jde o pravděpodobně nejlepší vysvětlení toho, proč tarotové výklady tak často „sedí“. Formulace typu „v poslední době jste prošli něčím náročným, co vás ale nakonec posílilo“ je natolik obecná, že sedne téměř na kohokoliv. A náš mozek si ji stejně přisvojí jako osobní zjevení.

Studie z konce 80. let předložila účastníkům typicky „barnumovské“ výroky a nechala je ohodnotit jejich přesnost. Badatelé zjistili, že přes tři čtvrtiny lidí je označilo za dobré až výborné vystižení své osobnosti. Šlo tedy o „robustní Barnumův efekt“, jak to formulovali sami autoři výzkumu (Tobacyk a kol., cit. in Univerzita Victoria).

Freude, Frude…tedy pardon, Jungu

„Ach, to je Rorschachův test, pane Wayne. Inkoustová skvrna. Lidé v ní vidí to, co chtějí.“

Dr. Chase Meridian, Batman Navždy

Druhé vysvětlení je jungovské a trochu hlubší. Carl Jung sice o tarotu nikdy systematicky nepsal, máme tu ale jeho koncept archetypů. Tedy univerzálních vzorců uložených v kolektivním nevědomí, jako je Hrdina, Stín nebo Moudrý stařec. Ten se na obrazech velké arkány mapuje až podezřele dobře. Vzniká tak Blázen jako nevinný začátek cesty, Poustevník jako stažení se do sebe, Věž jako náhlé zhroucení iluzí

Tohle jsou příběhové vzorce, které najdete v mytologii napříč kulturami a tarot je tak jen jednou z forem, kterou jim lidstvo vtisklo. V tomto smyslu funguje podobně jako Rorschachův test: karty jsou dost nejednoznačné na to, abyste do nich mohli promítnout, co zrovna řešíte, a výklad vám to pak reflektuje zpátky.

Co ale seriózní výzkum nenabízí, je důkaz, že by tarot fungoval jako předpovědní nástroj, nebo že by výklad přinášel lepší sebepoznání než obyčejný deník nebo rozhovor s dobrým kamarádem. K tomu prostě neexistují kontrolované studie, které by to potvrdily ani vyvrátily (Neurolaunch).

Kde jsme tedy na škále spolehlivosti?

„Tomuhle věřit můžeš.“

Barbar Conan

Když to srovnáme dohromady, dá se s tarotem zacházet jako s mapou různě spolehlivých tvrzení. Tarot jako nástroj sebereflexe a projekce, podobný Rorschachovu testu má psychologické opodstatnění. Někteří terapeuti ho tímto způsobem skutečně používají. Jako přesnější cesta k sebepoznání než běžný rozhovor nebo psaní deníku je možný, ale nedoloženě, chybí srovnávací výzkum.

Jako starobylá egyptská moudrost byl tarot vyvrácen, jde o renesanční hrací karty z Itálie. Tarot jako nástroj předpovídání budoucnosti nebo kontaktu s nadpřirozenem je nefalzifikovatelné tvrzení, které se vymyká vědeckému ověření. A ona oblíbená pověra, že si nesmíte koupit první balíček sami, že vám ho musí někdo darovat? Nemá žádný ověřitelný základ, ale taky nikomu neškodí, takže ji klidně dodržujte, pokud vám dělá radost.

Co tu vlastně funguje?

Nejzajímavější na tarotu tedy možná není to, jestli „funguje“, ale to, jak přesně ukazuje mechanismus naší mysli. Jak hledáme smysl i tam, kde je jen náhodně zamíchaný balíček ilustrovaného papíru. Ať už s kartami sáhnete po psychologickém sebezkoumání, po večerní rutině s kávou, nebo je prostě považujete za krásně vyvedené renesanční umění na 78 kouscích lepenky, funguje to nejlíp, když víte, s čím vlastně pracujete. A jak se to liší od prodávající legendy.

Zdroje: YouTube, TheOracleGuy, Neurolaunch