Váš mozek vás celý život lhal (a vy jste mu to věřili)

„Nejsme nikdy plně probuzení, naše oheň je přidušený, naše tahy přiškrcené. Využíváme jen malou část svých možných duševních i tělesných zdrojů.“

William James, Energie člověka (1907, volný překlad)

Zkuste si vzpomenout, kolik z následujících vět jste v životě řekli s naprostou jistotou nahlas. Používáme jen deset procent mozku. Alkohol zabíjí mozkové buňky. Máte sto miliard neuronů. Jste buď levá, nebo pravá hemisféra. Pokud jste odškrtli aspoň dvě, gratuluji, právě jste se stali součástí jednoho z nejúspěšnějších memových řetězců v dějinách vědy. Řetězce, který nemá se skutečnou neurovědou skoro nic společného.

Není to vaše vina. Tyhle mýty se nešíří proto, že by byly hloupé, ale proto, že jsou fantasticky použitelné. Dávají naději (10 %! Představte si tu rezervu!), vysvětlují osobnost (jsi levá, nebo pravá hemisféra?) a ospravedlňují víkendové excesy (aspoň mi to nezabije mozkové buňky, že). Realita je nudnější, ale mnohem zajímavější, což je paradox, na který si u vědy musíte zvyknout.

Velikost není všechno

Začněme tím nejintuitivnějším omylem: čím větší mozek, tím chytřejší tvor. Kdyby to byla pravda, vládl by planetě vorvaň, jehož mozek je zhruba šestkrát objemnější než ten lidský. Vorvani jsou nepochybně inteligentní zvířata se složitým sociálním chováním, ale jejich kognitivní výkon se lidskému zdaleka nevyrovná. Samotná velikost mozku o ničem moc nevypovídá. Záleží totiž na poměru k tělu, hustotě propojení neuronů a kolik z toho je skutečně „myslící“ tkáň. Dost té hmoty se totiž stará jen o to, aby vorvaňovi nepřestalo v hloubce jednoho kilometru bít srdce.

Podobně mylná je i představa, že alkohol nebo drogy dělají do mozku fyzické díry. Alkohol po divoké noci nezabíjí neurony masově, i když narušuje přenos signálů mezi nimi. Tahle škoda je navíc z velké části vratná. Ano, některé látky dokážou trvale změnit fungování a strukturu mozku. Ovšem jediné, co do něj skutečně udělá díru, je fyzické trauma. Jinými slovy, ranní bolest hlavy je nepříjemná, ale díra ve vzpomínkách na včerejšek není otvor v mozkové tkáni, jen dočasně přerušené spojení.

Kolik vlastně máte neuronů (a proč to nikdo nevěděl)

„Vlastně jsme vůbec netušili to nejzákladnější – to skutečné číslo. Byla to jen sbírka dojmů, které lidé slyšeli z druhé nebo třetí ruky.“

Suzana Herculano-Houzel, neurovědkyně, Vanderbiltova univerzita

Desítky let se v učebnicích, popularizačních článcích i vaší hlavě usadilo číslo sto miliard neuronů. Zní to autoritativně, kulatě, vědecky. Problém je, že ho nikdo nikdy pořádně nezměřil. Šlo pouze o odhad extrapolovaný z fragmentů mozkové tkáně, který se prostě předával dál, protože si každý myslel, že to už někdo ověřil. Teprve v roce 2009 přišla brazilská neurovědkyně Suzana Herculano-Houzel s metodou, které se přezdívá „mozková polévka“. Tato badatelka mozkovou tkáň doslova rozpustila v roztoku a spočítala jádra buněk v homogenní směsi. Výsledek: přibližně 86 miliard neuronů, o 14 miliard méně, než se dosud tvrdilo).

Čtrnáct miliard vám možná přijde jako zaokrouhlovací chyba, ale zkuste si to představit jinak. Jeden milion sekund je necelých dvanáct dní. Jedna miliarda sekund je jednatřicet let. Těch čtrnáct miliard chybějících neuronů odpovídá přibližně velikosti celého mozku paviána. Věda si tedy tři generace pletla „přibližně“ s „ověřeno“, a nikomu to nepřišlo divné. Ostatně, kolik věcí, které o sobě „víte jistě“, jste si vlastně sami nikdy neověřili?

Ten slavný nevyužitý potenciál

„Co kdybyste mohli…“

Prodejní stránka online kurzu

A jsme u matky všech mozkových mýtů: údajně využíváme jen deset procent mozku. Je to skvělá premisa pro hollywoodský film nebo slogan pro online prodej. Jenže s realitou to nemá nic společného. Díky moderním zobrazovacím technikám víme, že používáme celý mozek, i když ne nutně všechno najednou. Tohle dělá, i když jdete na procházku, aktivnější jsou oblasti spojené s pohybem, ale žádná část mozku prostě nezahálí. Mozek tvoří jen 2 % tělesné hmotnosti, spotřebovává ale dvacet procent celkové energie těla. Na ne neaktivní orgán by to byl podezřele drahý provoz, nemyslíte?

Ironií je, že tento mýtus možná vznikl z nepochopení skutečné vědecké myšlenky. Psycholog William James psal na přelomu devatenáctého a dvacátého století o tom, že lidé nevyužívají svůj plný mentální potenciál. Nešlo však o mozkovou kapacitu, ale motivaci a energii. Tahle myšlenka se postupně, přes reklamní brožury a motivační knihy, proměnila v tvrzení o procentech šedé kůry mozkové, které James nikdy nevyslovil.

Číslo „deset procent“ se poprvé objevilo v almanachu z roku 1929 a definitivně zlidovělo, když ho novinář Lowell Thomas připsal v roce 1936 (mylně) přímo Jamesovi v předmluvě k bestselleru Jak získávat přátele a působit na lidi. Odtamtud už byl jen krůček k Limitless, Lucy a nekonečné řadě reklam na „odemčení potenciálu“.

Ani levák, ani pravák

„Mozek nemá místečka, mozek má funkční systémy, funkční sítě.“

MUDr. František Koukolík na otázku Daniela Stacha, kde je v mozku intuice

Další oblíbenec: jste levá, nebo pravá hemisféra? Logický analytik, nebo kreativní snílek? Zní to lákavě jednoduše, jenže je to nesmysl. Studie na tisících lidí nenašly žádný důkaz, že by u konkrétních jedinců dominovala jedna polokoule nad druhou. Ano, některé funkce jsou lateralizované. Například řeč typicky sídlí víc v levé hemisféře, čtení emocí zase víc v pravé. Ale to je specializace jednotlivých úkolů, ne osobnostní typologie. Používáte obě poloviny mozku pořád, ať děláte tabulku v Excelu, nebo malujete akvarel.

Mýtus vznikl při snaze o léčbu epilepsie přetnutím kalózního tělesa, tedy svazku nervových vláken spojujícího obě poloviny. U takto „upravených“ pacientů došlo k redukci záchvatů, současně se objevily další projevy. Dotyční při experimentech například drželi jablko, ale konstatovali, že ví, co mají v ruce, jen to nejsou schopni pojmenovat. Každá strana tak drží část konkrétního prvku, výkon závisí na komunikaci obou. Mýtus vznikl právě špatným výkladem těchto situací.

Šestý smysl?

A když už jsme u smyslů: pamatujete si, jak vás ve škole učili, že máte pět smyslů? Máte jich mnohem víc. Nocicepce je smysl pro bolest, propriocepce vám říká, jak jsou vaše končetiny natočené v prostoru, aniž byste se museli dívat. K tomu si připočtěte smysl pro rovnováhu, teplotu a plynutí času. Pětka je hezké kulaté číslo pro učebnici prvouky, realita je bohatší a míň uhlazená.

Co si z toho odnést? Že mozek je pořád tak trochu černá skříňka, u které si necháváme snadné historky líbit víc, než je zdrávo. Není to nic proti vám, protože i seriózní věda si nechala číslo sto miliard neuronů projít bez kontroly skoro sto let. Rozdíl je jen v tom, jestli si po přečtení takového textu řeknete „aha, zajímavé“ a jedete dál po staré koleji, nebo jestli vám to vrtá hlavou natolik, že příště, když někdo prohlásí něco s naprostou jistotou, se prostě zeptáte: a odkud to vlastně víš?

Zdroje: YouTube, ScientificAmerican, Vanderbilt