Existovali římští králové? Kdy končí legena a začíná archeologie?

„Dějiny jsou verzí minulosti, na níž se lidé dohodli.“

Napoleon Bonaparte

Pokud jste někdy stáli na Římském fóru, víte, jak zvláštně na vás místo působí. Za zády slyšíte moderní dopravu, ale pod nohama máte mramor, po kterém chodili lidé před dvěma tisíci lety. A kdo se trochu zahloubá do dějin, uvědomí si, že to, co vidí dnes, je jen jeden z mnoha palimpsestů. Vrstev, které jsou přepsány, ale ne zcela vymazány.

Pod tím, co lze navštívit, jsou starší vrstvy. A pod nimi ještě starší. Jedna z nich sahá až do doby sedmi legendárních římských králů – Romula, Numy Pompilia, Tulla Hostilia a dalších. Tedy těch, kteří měli Římu vládnout od jeho počátků někdy v 8. století před naším letopočtem až do vyhnání posledního krále Tarquinia Superba kolem roku 509 př. n. l., kdy vznikla republika.

Otázka, zda tito králové skutečně existovali, patří k nejpřitažlivějším záhadám starověkých dějin. Není na ni totiž jednoduchá odpověď. Ale je to případ, kde se detektivní práce historiků, archeologů a lingvistů propletla do jednoho z nejzajímavějších sporů moderní klasické vědy.

Jak se datum 753 př. n. l. vzalo z náprsní kapsy

Nejdřív je třeba pochopit, jak vlastně víme, co víme. Nebo spíše jak antičtí Římané věděli, co tvrdili, že vědí.

Nejstarší dochovaný zdroj o historii římských králů je Cicero, který žil v 1. století před naším letopočtem. To je – když si uvědomíme, že se bavíme o době 700 let po Romulovi – jako by nám někdo dnes tvrdil, že zná přesné kroniky z doby Karla IV. na základě ústní tradice. Cicero zřejmě čerpal z Fabia Pictora, nejstaršího římského historika, jehož dílo se však nedochovalo.

Slavné datum 21. dubna 753 př. n. l. jako den založení Říma pak pochází od učence Marca Terentia Varra. A jeho metodologie je zároveň obdivuhodná i podezřelá. Varro vzal rok 509 př. n. l., kdy Římané vyhnali posledního krále, sečetl délky legendárních vlád všech sedmi králů, tedy přibližně 244 let, a od roku 509 je odečetl. Výsledek: 753. Tento výpočet pak ověřil synchronizací s řeckými olympijskými hrami, kde mu to pěkně vyšlo.

Jenže tady se skrývá metodologický problém, který historici nikdy nepřestali zmiňovat. Sedm je v římské symbolice číslo s výrazným rituálním nábojem. A průměrná délka vlády vychází na více než třicet pět let na krále. Tedy výrazně víc, než bylo v antice běžné. Byl počet králů a délka jejich vlád reálnou kronikou, nebo zpětnou konstrukcí, která měla vyplnit mezeru potřebné délky?

Co říká zem pod Fórem

Tady nám do toho vstupuje archeologie a věci se začínají komplikovat nejzajímavějším způsobem. Na místě Římského fóra existují pohřebiště doby železné, která mizí přibližně kolem roku 750 př. n. l. Skoro přes noc se z pohřebiště stalo veřejné prostranství. Nejprve se společnými ohništi, pak s oblázkovými dlažbami, pak s hliněnými.

To odpovídá sociální transformaci, jaká doprovází vznik centralizované komunity. Na Palatinu, kopci, na němž měl podle legendy Romulus postavit první osadu, odkryly vykopávky italského archeologa Andrey Carandiniho oválné základy chat a zbytky ohnišť. Keramika byla radiouhlíkovou metodou datována do středu 8. století př. n. l. Tedy přesně do doby, kdy Varro říká, že Romulus přišel.

Carandini našel dokonce i kamenný příkop, který s lehkou nadsázkou pojmenoval Romulovým valem. Zda jde o opevnění, nebo o terénní úpravu pozdějšího data, zůstává předmětem diskuse. Ale věk se zdá souhlasit.

Další vrstvy a Lapis Niger

Ve druhé vrstvě, v 6. století př. n. l., tedy době, kdy měli podle tradice vládnout etruští králové Tarquinius Priscus, Servius Tullius a Tarquinius Superbus, je archeologický obraz výrazně jasnější. V tomto období vznikají monumentální projekty: cloacă maxima, kanalizační systém, jehož betonové tunely stále leží pod moderním Římem, a kolosální základ chrámu Jupitera Capitolina. Hloubkové vrty potvrdily, že tento základ byl budován v 6. století. Terracottové střechy s etruským dekorem pokrývaly nové chrámy. Toto je přesvědčivé.

A pak je tu Lapis Niger neboli Černý kámen na severozápadním okraji Fóra. Tento starověký sanktuář odkryl v roce 1899 benátský archeolog Giacomo Boni. Pod černou mramorovou dlažbou z 1. století př. n. l. ležel komplex artefaktů: archaický oltář, votivy, stopy rituálních obětí. A kamenný sloup s nápisem.

Nápis, datovaný přibližně mezi roky 570 a 550 př. n. l., je jedním z nejstarších dochovaných latinských textů. Jeho jazyk je bližší řečtině než klasické latině a je psán bustrofedonem, tedy střídavě zleva doprava a zprava doleva. Fragmentární text obsahuje mimo jiné slovo rex – král. A uvádí kletby na ty, kdo by narušili posvátné místo. Pamětní vazba na království je tedy fyzicky vepsána do kamene přesně v době, kdy toto království podle tradice zanikalo.

Dva názory a akademici někde uprostřed

Britský historik Tim Cornell argumentuje, že archeologická chronologie a tradiční královsky seznam do sebe zapadají příliš přesně na to, aby šlo o náhodu. Chaty z 8. století, dlažba fóra ze 7. století, monumentální stavby ze 6. To je podle něj postupný vznik státu ukotvený reálnými monarchy, jejichž činy byly až poté obestřeny mýty.

Francouzský archeolog Alexandre Grandazzi naopak tvrdí, že nejstarší vrstvy jsou fragmentární a mohly by jít o sezónní přístřešky pastýřů, nikoli doklady skutečného města. Skutečná urbanita se v archeologickém záznamu projevuje, tvrdí, až kolem roku 625 př. n. l. Pro něj jsou první čtyři králové narativními zástupnými symboly: Romulus jako zakladatel, Numa jako kněz, Tullus Hostilius jako válečník, Ancus Marcius jako zákonodárce. Vzniká tak archetypální sada příliš úhledná na to, aby šlo o náhodnou historii.

Většina akademiků se pohybuje někde uprostřed. Ztotožňují se s ideou, že legendy mohou fossilizovat skutečné kolektivní paměti. Romulus možná neexistoval jako konkrétní člověk, ale může být kondenzátem skutečného procesu utváření moci a společnosti, tedy splývání pastýřských kmenů do jedné komunity. Numa může být personifikací doby, kdy se rituální řád sjednocoval. Etruští králové Tarquiniové mají nejsilnější historický nárok, protože jejich éra je nejblíže dochovaným pramenům a jejich stopy v materiální kultuře jsou nejviditelnější.

Tajemství bez rozuzlení

„Nevíme.“

výjimečně upřímné konstatování stran mnoha historických skutečností

Tato záhada je pěkným příkladem toho, co dělá historii jako disciplínu tak zajímavou a současně frustrující. Máme data: keramiku, radiokarbon, zdi, kanály, nápisy. A přesto nám chybí to, co by záhadu definitivně vyřešilo, přímý písemný záznam z té doby. Záznamy z doby královské byly podle tradice zničeny při galském přepadení Říma kolem roku 390 př. n. l. Ale bylo tomu skutečně tak, nebo jsou galští nájezdníci jen pohodlnou výmluvou pro mezery v paměti? To nevíme.

Co víme: kolem roku 750 př. n. l. se v oblasti pozdějšího Říma odehrává sociální transformace. O dvě století později tato oblast produkuje monumentální architekturu srovnatelnou se soudobými středomořskými velmocemi. Mezi těmito dvěma body stojí sedm jmen. A je otázka, zda jsou to tváře skutečných lidí, nebo projekce pozdějšího Říma do vlastní zamlžené minulosti.

Možná platí obojí. A to, možná, o historii starověku říká víc než jakékoliv jednoznačné rozuzlení.

Zdroje: YouTube, TheArcheologist, LaBrujulaVerde