Jsem introvert – nebo mi to jen řekl Instagram?

„Každý člověk nese v sobě celý svět a sestává ze dvou světů: vnějšího a vnitřního. Přičemž ten vnitřní je nejdůležitější.“

Carl Gustav Jung, Psychologické typy (1921)

Existuje věta, která se v posledních deseti letech stala mantrou milionů lidí na sociálních sítích. Zní přibližně takhle: „Nejsem protispolečenský, jen selektivně sociální.“ Najdete ji na hrncích, tričkách, perech, pohlednicích a v bio profilech lidí, kteří ji sdílejí jako vysvětlení, alibi, identitu a osobnostní diagnózu najednou.

Problém není, že by to nebyla pravda. Problém je, že to je pravda skoro o každém.

Co psychologie skutečně říká o introverzi?

Začněme tam, kde introverze jako pojem vznikla. Carl Gustav Jung ji do psychologie uvedl v roce 1921 ve svých Psychologických typech – a od začátku ji definoval nikoli jako vyhýbání se lidem, ale jako orientaci pozornosti a energie směrem dovnitř versus ven. Introvert čerpá z vnitřního světa myšlenek, pocitů a představivosti. Extrovert z vnějšího světa lidí, událostí a podnětů.

Jenže už Jung sám zdůrazňoval, že čistí introverti nebo extraverti prakticky neexistují. Každý člověk nese obojí, jen v různém poměru. Střed spektra – lidé s přibližně vyváženou kombinací –nazýval ambivertní. Psycholog Kimball Young pro ně v roce 1927 vymyslel formální termín ambivert, který se pak na desítky let ztratil v akademické literatuře, protože nikoho příliš nezajímal. Dnes se odhaduje, že většina lidí na tomto spektru spadá někam doprostřed – tedy jsou to ambiverti, nikoli čistí introverti nebo extraverti.

Moderní výzkum osobnosti pracuje s takzvaným modelem Velké pětky – Big Five – kde extraverze tvoří jednu z pěti základních dimenzí osobnosti. A klíčové slovo je dimenze: jde o kontinuální škálu od velmi nízké po velmi vysokou extraverzi, nikoli o dvě přihrádky. Většina lidí nesedí na žádném konci. Sedí někde uprostřed a pohybují se v závislosti na kontextu, náladě, situaci a na tom, s kým jsou.

Takže ten hrneček s nápisem „hardcore introvert“? Statisticky vzato s ním mluví o menšině skutečného spektra osobnosti.

Ale počkat – mozky se opravdu liší

Než se dostaneme ke kritice sebediagnostiky na sociálních sítích, je důležité říct, že za introvertní orientací skutečně stojí měřitelná neurobiologie. Tato část je reálná a zajímavá.

Britský psycholog Hans Eysenck formuloval v padesátých a šedesátých letech teorii kortikálního vzrušení – arousal theory – která dnes má solidní neurovědnou podporu. Základní teze: introverti mají chronicky vyšší baseline kortikální aktivaci. Jejich mozek je v základním stavu více vzrušený. Proto hledají méně vnějších podnětů – jsou blíže svému optimálnímu bodu stimulace. Extraverti naopak startují níže a aktivně vyhledávají stimulaci, aby se dostali na optimum. Proto ten samý večírek pro extraverta nabíjí a introverta vyčerpává. Nejde o vůli nebo charakter. Jde o neurofyziologii.

Na biochemické úrovni hraje roli dopamin. Extraverti mají citlivější dopaminový systém – stejné množství sociálního podnětu u nich vyvolá větší odměnový signál. To je táhne k sociálním situacím, novosti, dynamickým prostředím. Introverti jsou méně responsivní na dopamin, ale více profitují z acetylcholinu, neurotransmiteru spojeného s introspekcí, soustředěním a hlubokou prací. Stejný večírek tedy není jen o preferenci. Jde o jinou chemii.

Neuroimaging studie publikované mimo jiné v Journal of Neuroscience potvrdily, že introvertní a extravertní mozky vykazují měřitelně různou aktivitu v oblastech spojených s kortikálním vzrušením a zpracováváním odměn. Eysenck měl v jádru pravdu – mozky se liší.

Kde se pohybují ty fráze a kde začíná sebediagnostika

„Promiňte, potřebuji dobít energii. Takže odcházím z párty ve 21:30, nereaguji na hovory a odmítám vaše pozvání. Ale to neznamená, že vás nemám ráda. To je jen moje osobnost.“

(ve stylu každého druhého meme účtu o introvertní identitě na Instagramu)

Zpátky k těm devíti frázím, které web A Conscious Rethink popsal jako „fráze, které používají pouze skuteční introverti“. Jsou to věci jako: – „Potřebuji se dobít.“ – „Myslím, že tohle vynechám.“ – „Dám ti vědět.“ – „Jsem šťastný, když jen tak přihlížím.“ – „Neviděl jsem tvůj hovor.“

Chvíli se u toho zastavme. Protože tyto věty nejsou výlučně introvertní, ale výlučně lidské. Každý člověk občas potřebuje prostor, občas odřekne pozvání, někdy nebere telefon. Pokud definujeme introverzi takhle volně, jde o nálepku, která sedí prakticky každému.

A to je přesně problém, na který psychologové v akademickém prostředí opakovaně poukazují. Luke Smillie, profesor psychologie na University of Melbourne, to popisuje přímočaře: termíny introvert a extrovert jsou z pohledu vědy velmi hrubé kategorie. Populární kultura je přijala, zjednodušila a z dimenze osobnostního spektra udělala kategorii indentity, jako by šlo o krevní skupinu nebo znamení zvěrokruhu.

Proč je sebediagnostika tak přitažlivá?

Tady je ale upřímná část: pochopení, proč to dělají lidé, je důležitější než to odsoudit.

Říct si „jsem introvert“ dává něco cenného. Dává jazyk pro zkušenost, která se jinak špatně vysvětluje. Když jste na párty vyčerpaní a nevíte proč, nebo když potřebujete po pracovním dni čas sami pro sebe, nebo když telefon vibruje a vy ho vědomě neberete a zároveň to nevidíte jako selhání – mít pro to slovo pomáhá. Dává to oprávnění k hranicím, které by jinak bylo těžké hájit.

To je legitimní funkce. Problém nastane, když se z popisu chování stane pevná identita, která slouží jako vysvětlení pro všechno – a zejména pro věci, které by stálo za to prozkoumat hlouběji. „Nezvedám telefony, jsem introvert“ a „nepřebírám telefony, protože se vyhýbám konfliktu nebo intimnímu kontaktu“ jsou dvě různé věty, i když popis chování je totožný.

Psychologové rozlišují mezi introvertní orientací – která je neurobiologicky reálná a hodná respektu – a sociální úzkostí, vyhýbavým chováním nebo komunikačními vzorci, které mají jiné kořeny a jiné řešení. Nálepka introvert je pro druhé dobrou vysvětlivkou. Pro vás samotné by neměla být důvodem nepátrat dál.

Co s tím?

Pokud se v introvertní identitě poznáváte, je to v pořádku. Je to reálný a vědecky podložený rys osobnosti s neurovědným základem. Znamená to, že potřebujete více prostoru pro regeneraci, preferujete hlubší interakce nad širšími, a sociální stimulace pro vás má vyšší cenu než pro ostatní.

Ale zároveň: většina lidí není na žádném konci spektra. Většina lidí je někde uprostřed a pohybuje se podle kontextu. Introvertní chování v jednom prostředí neznamená introvertní chování ve všech. Potřeba samoty po práci neznamená neschopnost být sociální. A neklidné pondělní ráno neznamená, že jste introvert, ale to, že máte pondělní ráno.

Reálná psychologie introverze je méně o frázích a více o pochopení, jak váš mozek zpracovává stimulaci a jak si na základě toho nastavit podmínky, ve kterých fungujete nejlépe. To je užitečná informace. Mnohem užitečnější než hrneček s nápisem, který vás kategorizuje.

Jung, který celou tu debatu před sto lety odstartoval, by pravděpodobně dodal: to nejzajímavější na vás není, jestli jste introvert nebo extrovert. Je to ten konkrétní způsob, jakým jste obojím – a co o vás říká kombinace. Ale to se hůře vejde na pohlednici.

Zdroje: AConsciousRethink, ScienceNewsToday, DatabazeKnih