„Pravda, ať je jakkoli ošklivá, je vždy zajímavá a krásná pro toho, kdo ji hledá.“
Agatha Christie
Dneska, 2. září 2026, se na hřbitově v Lánech dělo něco, co se nestalo za posledních skoro osmdesát let ani jednou: kriminalisté otevřeli rodinnou hrobku Jana Masaryka a exhumovali jeho ostatky (ČeskéNoviny.cz). Mluvčí policie Vinčálek to popsal jako úkony trestního řízení v rámci prověřování jeho úmrtí z roku 1948, s cílem využít nejmodernější kriminalistické metody. Dle jeho slov také „vyvrátit různé spekulace“, které se kolem případu drží skoro osm dekád. Nejzajímavější na celé věci ale kupodivu není samotná exhumace. Otázkou je, proč k ní vlastně nedošlo už dávno.
Noc, kterou dodnes nikdo pořádně nevysvětlil
„Každý kontakt zanechává stopu.“
Edmond Locard, zakladatel moderní forenzní vědy
Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta a poválečný ministr zahraničí, zemřel v noci na 10. března 1948, tedy přesně dva týdny po komunistickém únorovém převratu. Jeho tělo bylo ráno nalezeno pod okny služebního bytu v Černínském paláci. Oficiální závěr tehdejšího vyšetřování zněl sebevražda skokem z okna. Jenže tenhle závěr vznikl v prostředí nastupujícího totalitního režimu. Byl výsledkem rychlé a dnes silně kritizované pitvy a pochybnosti o něm existovaly prakticky od první chvíle.
Zákony pohybu
Případ se od té doby vyšetřoval opakovaně. Poslední „fáze“ probíhala v letech 2001 až 2003, kdy se vyšetřovatelé přiklonili k verzi vraždy neznámým pachatelem. Klíčovou roli tehdy sehrál obor, ve kterém je Česko podle dostupných informací skutečně na světové úrovni: forenzní biomechanika.
Je to disciplína, která z trajektorie pádu, místa dopadu, polohy těla a typu zranění matematicky rekonstruuje, co se s tělem během pádu z výšky stalo. V základu tedy především, jestli člověk spadl, skočil, nebo byl vyhozen. V Česku se rozvíjela už od šedesátých let na katedře FTVS Univerzity Karlovy pod vedením profesora Vladimíra Karase. Jako plnohodnotný znalecký obor funguje od roku 1994.
Co vyjevila čísla?
Znalec Jiří Straus, který se posudku Masarykova pádu věnoval, došel na základě přesných výpočtů vzdálenosti a úhlu dopadu k závěru, že tělo do místa, kde skončilo, nemohlo doletět spontánním pádem ani aktivním skokem. Muselo na něj podle něj působit vnější síla, na pádu se proto podílela minimálně jedna další osoba.
Jenže ani tohle není konec příběhu. V roce 2020 dvojice badatelů na základě nově dohledané dobové fotografie a policejního náčrtku Strausův závěr zpochybnila. Tvdili přitom, že k pádu do daného místa nebyla vnější síla vůbec potřeba. Jinými slovy ani vědecká metoda, která se tváří jako přesná matematika, nedala v tomhle případě jednoznačnou odpověď. Různí znalci ve stejném oboru došli na základě stejných fyzikálních principů k různým závěrům.
Co komunisté skutečně zablokovali – a co ne
Tady přichází ta část příběhu, která je z hlediska kritického myšlení možná nejzajímavější. Intuitivní vysvětlení, proč se Masarykovy ostatky nikdy neexhumovaly, zní, že to zakázal komunistický režim. Historické materiály ale ukazují jinou, míň uhlazenou verzi. Exhumaci totiž navrhoval už v roce 1948 policejní komisař Josef Kadlec, konkrétně kvůli svědectvím o možném poranění v oblasti spánku.
K ničemu ale nedošlo. A co je zarážející víc: ani po roce 1989, kdy už komunistický režim žádné vyšetřování blokovat nemohl, se exhumace při žádném z dalších kol vyšetřování neprovedla. Společnost pro výzkum zločinů komunismu o ni žádala opakovaně, naposledy formálním podnětem v roce 2024. Komunistický režim je tedy skutečně zásadní problém při hodnocení kvality toho úplně prvního vyšetřování z roku 1948
Ale samotná skutečnost, že ostatky zůstaly osmdesát let netknuté, se nedá vysvětlit jenom jednou politickou nálepkou. Je to spíš směs byrokratické setrvačnosti, chybějící vůle a možná i obav, co všechno by moderní zkoumání mohlo, nebo naopak nemuselo potvrdit. A přesně na tenhle druh zjednodušování, že „za všechno mohl jeden viník, jedna appka“ je třeba být hlavně u historických kauz obzvlášť ostražitý.
Co může exhumace skutečně přinést?
Dnešní zkoumání má podle policie použít zobrazovací, antropologické, genetické i toxikologické metody, které nebyl v roce 1948 ani v letech 2001–2003 k dispozici ve stejné kvalitě. Cílem je mimo jiné zjistit, jestli na kostře zůstaly stopy násilí a ověřit charakter zranění v oblasti pravého spánku. O tom se spekuluje už od samého začátku. Nakonec ideálně potvrdit nebo vyloučit hypotézy, které si dosud navzájem konkurují.
Snad nejdůležitější detail na celé dnešní zprávě je ale trochu jinde. Policie sama netvrdí, že už ví, jak Masaryk zemřel. Nepředstupuje před veřejnost s hotovým závěrem, který jen potřebuje potvrdit ostatky. Zcela naopak a správně naopak výslovně říká, že cílem je znovu posoudit různé verze, protože žádná z nich zatím nebyla definitivně prokázána. V době, kdy se o historických kauzách často mluví s naprostou jistotou v obou směrech, je tahle otevřená formulace vlastně docela vzácná věc.
Nic není skutečně mrtvé
Agatha Christie měla svým způsobem pravdu. Pravda o Janu Masarykovi možná bude ošklivá, ať už bude znít jakkoli. Ale po sedmdesáti osmi letech dohadů je aspoň šance, že bude taky konečně o něco přesnější. A stejně jako byla v roce 2023 Radkem Galašem z Policejního muzea na 80 % vyřešena vražda Otýlie Vranské, snad i tady dostaneme uzavření a trochu světla.
Zdroje: CeskeNoviny, Wikipedia, iRozhlas