„Ve středověku platilo: pes je nejlepší přítel člověka. I posmrtně.“
(volný vtip inspirovaný moderním pojetím věrnosti domácích mazlíčků)
Archeologické nálezy obvykle mluví samy za sebe skrz kosti, keramiku a kov. Občas se ale stane něco vzácnějšího. Badatelé najdou hrob, který zapadá přesně do popisu, jaký o podobném pohřbu zanechal před více než tisíc lety cizí návštěvník, jenž tomu osobně přihlížel. Přesně tahle shoda teď spojuje čerstvý archeologický nález z Ruska s jedním z nejpodivuhodnějších cestopisů raného středověku.
Šlechtic, kůň, pes a stříbrná spona
„Maso, krev a kost.“
Harry Potter a Ohnivý pohár
Archeologové z Institutu archeologie Ruské akademie věd letos v létě neočekávaně narazili na vzácnou dřevěnou komorovou hrobku na středověkém pohřebišti v Gnězdilovu. Nachází se v lokalitě u Suzdalu, zhruba 220 kilometrů severovýchodně od Moskvy. Hrobka datovaná do 10. století se nacházela zhruba metr pod povrchem a měřila přibližně 3,1 na 2,7 metru. Dřevěná střecha komory se za staletí propadla přímo na ostatky zemřelého.
Uvnitř našli kostru muže, kterému bylo v době smrti mezi 25ti a 35ti lety, spolu s ostatky koně a psa. Mezi milodary byl železný nůž, třmeny a další jezdecká výstroj, hřeben z kosti a bojová sekera. Muž byl pohřben v oděvu sepnutém stříbrnou podkovovitou sponou u krku. Celá kombinace předmětů podle archeologů jasně ukazuje, že šlo o člověka vysokého společenského postavení.
Podobných komorových hrobek je z celého západního Ruska známo pouze osmdesát. Suzdalský nález patří mezi nejstarší a nejlépe dochované příklady tohoto typu pohřbu. Všechny dosud prozkoumané komorové hrobky se přitom nacházely ve velkých centrech tehdejší Kyjevské Rusi, takže nový nález naznačuje, že šlo o dosud netušené významné centrum moci na severovýchodě ruského území.
Archeologové letos na pohřebišti odkryli celkem patnáct hrobů, ale většinou prosté jámové pohřby, některé překryté mohylami. Ženské hroby obsahovaly stříbrné prsteny, náhrdelníky s korálky z horského křišťálu a mince, mužské hroby zase zbraně a jezdeckou výstroj.
Odkud se ten zvyk vzal?
Koncem devátého století bylo území dnešního západního Ruska pod vládou Kyjevské Rusi. Tedy svazku osad a území zahrnujícího baltské, východoslovanské i severské obyvatelstvo. V průběhu 10. století se mezi ruskou elitou rozšířil zvyk pohřbívat významné osoby v podzemních dřevěných hrobkách s bohatou výbavou. Obyčej byl importován přímo ze Skandinávie. Nový nález u Suzdalu tak dokládá, jak hluboko sahaly kulturní vazby mezi severskými Vikingy a raně ruskou elitou.
Svědectví, které zapadá do hrobu jako klíč do zámku
„Podivné bylo, že mrtvola nezapáchala a nic se na ní nezměnilo, jen barva pleti.“
(volně přeloženo, Ahmad ibn Fadlán, Risála, 922 n. l.)
Tahle archeologická historka má ještě výjimečně vzácný doplněk. Je jím dobové písemné svědectví, které popisuje téměř identický obřad z téže doby. V roce 921 vyslal bagdádský chalífa arabského diplomata a kronikáře Ahmada ibn Fadlána na diplomatickou misi k volžským Bulharům. Cestou podél řeky Volhy se ibn Fadlán osobně setkal se skupinou obchodníků označovaných jako Rúsové. Dnešní historikové je ztotožňují buď s Vikingy, nebo s raně ruským obyvatelstvem, případně s jejich směsí.
Ve svém cestopisu, známém jako Risála, zaznamenal ibn Fadlán jako očitý svědek pohřeb bohatého náčelníka Rusů, který zemřel během jeho pobytu. Podle popisu přidali Rusové k tělu zesnulého psa, kterého rozpůlili a hodili ostatky na loď spolu se zbraněmi zemřelého. Poté přivedli dva koně, nechali je běhat, dokud se nezpotili, a následně je rozsekali meči a jejich maso rovněž vhodili na loď.
Stejný osud potkal i dva krávy. Je fér přiznat, že součástí obřadu, jak ho ibn Fadlán popisuje, byla i rituální oběť otrokyně. To řadí popsaný pohřeb mezi mimořádně honosné a násilné rituály vyhrazené jen pro nejvýše postavené jedince. Rozhodně tak nešlo o běžný způsob pohřbívání každého člena společnosti.
Lze tomu věřit?
Historikové přistupují k ibn Fadlánovu textu s určitou obezřetností. Přece jen to byl muslimský diplomat popisující zvyky, které vnímal jako cizí a pohanské. Část jeho zápisu tak mohla být zabarvená vlastní kulturní perspektivou nebo zveličená pro dramatický efekt. Právě proto je archeologický nález u Suzdalu tak cenný. Nejde jen o to, že potvrzuje obecnou existenci zvyku pohřbívat elitu s koňmi a psy.
Nezávisle, čistě z fyzických pozůstatků v zemi, potvrzuje konkrétní detail, který ibn Fadlán popsal jako očitý svědek o pár desítek let dřív a o stovky kilometrů dál. Psi a koně skutečně patřili k nejčastěji nalézaným zvířecím pozůstatkům v elitních hrobech téhle oblasti a doby.
Když se archeologie a cestopis potkají po tisíci letech
Nejsilnější na tomhle konkrétním nálezu není jen vzácnost typu hrobky nebo bohatství výbavy, i když obojí je samo o sobě pozoruhodné. Je to fakt, že díky souběhu archeologie a náhodně dochovaného cestopisu dokážeme dnes číst o stejném rituálu ze dvou zcela nezávislých směrů.
Jednou z hlíny, kostí a stříbra vykopaných u Suzdalu, podruhé z inkoustu člověka, který stejný obřad viděl na vlastní oči o kus dál na jihu a rozhodl se ho zapsat pro čtenáře. Tedy pro ty, kteří se o tenhle podivný, cizí svět zajímali už před jedenácti stoletími. Že se tyhle dva nezávislé prameny po tak dlouhé době potkávají v detailu tak konkrétním, jako je pes a kůň v hrobě, je přesně ten druh shody, kvůli které dokáže být archeologie tak podmanivá.
Zdroje: LiveScience, TheEthicsOfSuicide