Proč Evropa nemůže jen tak „vyhubit komáry“. Odpověď má kniha z roku 1962

„V přírodě nic neexistuje samo o sobě.“

Rachel Carson, Tiché jaro (1962)

Kdyby dnes proběhlo hlasování, jestli má lidstvo úplně vyhubit komáry, výsledek by asi nebyl zrovna těsný. A přesto, jak ukazuje nová zpráva evropských zdravotnických a environmentálních agentur, publikovaná právě na letošní Světový den komárů ta otázka zdaleka není tak jednoduchá jako „zabít je všechny“. Evropa má s komáry mnohem větší problém, než jak vypadají v hlášeních o svědivých kotnících. A historie tohohle sahá až k jedné z nejvlivnějších knih dvacátého století.

Komáři jako rostoucí evropský problém

Podle komentáře publikovaného 20. srpna 2026 v časopise Eurosurveillance odborníky z Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), Evropské agentury pro chemické látky (ECHA), Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) a Evropské komise se kontrola komárů musí stát mnohem silnější a koordinovanější prioritou veřejného zdraví.

Důvod je prostý. Nemoci přenášené komáry se v Evropě šíří rychleji, než na to dokážeme reagovat. Asijský komár tygrovaný (Aedes albopictus), přenašeč horeček dengue a chikungunya, je dnes „doma“ už v šestnácti evropských zemích. To je dvakrát víc než před dvanácti lety. Komáři rodu Culex, kteří přenášejí virus západonilské horečky, jsou v Evropě rozšíření dávno. Šest evropských regionů letos poprvé v historii zaznamenalo místně nabyté případy nákazy západonilským virem. A k 13. srpnu 2026 pak devět evropských zemí evidovalo dohromady 429 takových případů.

Pomalá Evropa?

„Komáři se ženili, bzum bzum, ženili“

Lidová písnička

Autoři zprávy identifikují hned několik důvodů, proč Evropa na tenhle nárůst zatím reaguje pomalu a nekoordinovaně. Jde o roztříštěné řízení napříč jednotlivými zeměmi a regiony, omezená data o nákladové efektivitě a bezpečnosti dostupných opatření, stejně jako úzký okruh schválených biocidních látek, který navíc ohrožuje narůstající odolnost komárů vůči insekticidům.

Podle průzkumů ECDC z let 2020 a 2025 mělo aktivní opatření proti komárům pouze 20 z 29 sledovaných zemí, přičemž většina úsilí cílila na larvy, nikoli na dospělé komáry. Doporučené řešení autoři nazývají přístupem „Jedno zdraví“ (One Health). Tím má být propojení veřejného zdravotnictví, ochrany životního prostředí, veterinární medicíny a urbanistického plánování do jednoho koordinovaného úsilí.

„Rozšíření přenosu západonilského viru i šíření invazních druhů komárů ukazují, proč Evropa potřebuje posílit svou kapacitu pro kontrolu komárů,“ řekla Céline Gossner z ECDC. „Pro efektivní kontrolu komárů potřebujeme úzkou spolupráci napříč Evropou a integrovaný přístup, který spojuje monitoring komárů, zapojení komunit a cílená řešení zohledňující dopad na životní prostředí.“

Proč je ten „úzký okruh schválených látek“ tak úzký?

Tahle jedna věta ve zprávě – o omezeném výběru schválených biocidů – má za sebou dlouhou a poučnou historii. Hodí se ji znát pro případná konstatování typu „za starých časů se to přece řešilo jednoduše postříkáním“.

Ve čtyřicátých letech se DDT jevil jako téměř zázračná látka. Během druhé světové války dokázal zastavit epidemie tyfu a malárie mezi vojáky a civilisty natolik účinně, že jeho objevitel, švýcarský chemik Paul Müller, dostal v roce 1948 Nobelovu cenu. Po válce se DDT masově rozstřikovalo po celém světě. Výjimkou nebyla ani jižní Evropa, kde pomohlo definitivně vytlačit poslední ohniska malárie. Zdálo se, že lidstvo konečně našlo jednoduchou odpověď na otázku, jak se zbavit hmyzu přenášejícího nemoci. Prostě ho plošně, bez milosti a kompromisu rovnou zlikvidovat.

Houstoune, máme problém

„Ve městě, kde bylo jaro, ptáci už nezpívali.“

(volná parafráze ústředního obrazu knihy Tiché jaro, Rachel Carson, 1962)

Jenže v roce 1962 vydala americká bioložka Rachel Carson knihu Tiché jaro, která tenhle příběh zásadně naboří. Carson v ní na základě čtyř let výzkumu popsala, jak se DDT hromadí v potravním řetězci, ničí populace ptáků, proniká do půdy, vody i těl zvířat. To všechno způsobem, který je prakticky nevratný. Impulsem k napsání knihy jí byl dopis od přítelkyně, která popsala hromadné hynutí zpěvných ptáků po plošném postřiku DDT proti komárům v jejím sousedství v Massachusetts.

Poučení, které dodnes formuje evropskou politiku

Carsonová vyvolala celospolečenskou debatu, která vedla k vyšetřování americké vlády, roku 1970 vzniku Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) a o 2 roky později plošnému zákazu domácího používání DDT v rámci USA. Mnoho dalších zemí, včetně evropských, postupně zavedlo podobná omezení. Vznikla tím vlastně první opravdu vlivná ekologická legislativa moderní historie.

A s ní i celý dnešní systém přísného schvalování biocidních látek. Právě ten uvádí dnešní zpráva ECDC a ECHA popisuje jako jednu z hlavních brzd účinné kontroly komárů. Je fér zmínit, že odkaz Carsonové zůstává dodnes kontroverzní. Kritici jí někdy přisuzují nepřímou vinu za úmrtí na malárii v tropických oblastech, kde se používání DDT v následujících desetiletích omezilo. Historici veřejného zdraví tuhle interpretaci většinou odmítají jako zjednodušující.

DDT podle nich nikdy nebylo úplně zakázáno pro cílené vnitřní postřiky proti malárii v zemích, kde je nemoc endemická. Světová zdravotnická organizace jeho omezené použití nadále povoluje. Přesto je ta debata dobrou ukázkou toho, jak těžké je najít rovnováhu mezi dvěma legitimními riziky. Tedy nemocí přenášenou hmyzem na jedné straně a dlouhodobou ekologickou škodou na druhé.

Stejné dilema, jen o šedesát let později

Přesně tohle dilema teď znovu řeší autoři zprávy z Eurosurveillance, jen v opačném gardu než původně Carsonová. Ona varovala před přehnaně agresivní, plošnou kontrolou bez ohledu na ekologické důsledky. Dnešní evropští badatelé upozorňují, že přílišná opatrnost a roztříštěnost regulace zase brání dostatečně rychlé a koordinované reakci na skutečně rostoucí zdravotní hrozbu.

Přístup „Jedno zdraví“, který zpráva navrhuje, je v podstatě pokus nedělat podruhé stejnou chybu jako v padesátých letech. Nevybírat mezi účinností a bezpečností, ale hledat řešení, které splní obojí zároveň.

Komáři samotní na tenhle spor samozřejmě nemají žádný názor. Dál se budou množit ve stojaté vodě, kdykoli jim k tomu dáme příležitost, a šířit nemoci, kdykoli jim k tomu dáme prostor. Jediné, co se za těch šedesát let od Carsonové skutečně změnilo, je, jak opatrně se teď snažíme přemýšlet o tom, čím a jak přesně proti nim zasáhnout. To samo o sobě není špatná zpráva, i když z toho krátkodobě bolí kotníky o něco víc.

Zdroje: MedicalXpress, EPA