Den, kdy Ameriku zaplavily dva miliony lidí a dneska si to nikdo nepamatuje

„Neznat, co se stalo předtím, než jste se narodili, znamená zůstat navždy dítětem.“

Cicero (volně přeloženo)

Zeptejte se dnes kohokoli, co se stalo 30. dubna 1889, a skoro jistě pokrčí rameny. A přitom ten den zažily Spojené státy jednu z největších spontánních oslav ve své historii. Průvody od New Yorku po San Francisco, dva miliony lidí jen v samotném New Yorku. A novinář z Harper’s Weekly to o pár týdnů později nazval největší lidovou podívanou v dějinách republiky. Šlo o stoleté výročí inaugurace George Washingtona jako prvního prezidenta Spojených států. A dnes o něm neví skoro nikdo.

Plánování na pět let dopředu

Přípravy začaly nápadně brzy. Už v březnu 1884, tedy pět let před samotnou oslavou, přijala Newyorská historická společnost jednomyslné usnesení, že si výročí připomene jako „nejdůležitější událost v dějinách města, státu i národa“. Nebylo to poprvé, co si Newyorčané tohle výročí připomínali. Takové padesáté výročí v roce 1839 uctil projevem samotný John Quincy Adams, ale ohlas byl podle dobových novin spíš tlumený.

Tentokrát to však mělo být jinak. V roce 1886 vytvořila newyorská obchodní komora výbor, který měl zajistit celonárodní oslavu a přizvat ke spolupráci Kongres i guvernéry jednotlivých států. Kongres skutečně zareagoval, když vytvořil vlastní společný výbor, který měl rozhodnout, jakým způsobem se výročí oslaví. Po zvolení prezidenta Benjamina Harrisona v listopadu 1888 padl nápad, že by nový prezident měl zopakovat Washingtonovu cestu z Filadelfie do New Yorku. A to přesně tak, jak ji Washington podnikl o sto let dřív. Kongres pak na podnět samotného Harrisona prohlásil den státním svátkem.

Proč zrovna New York?

New York měl k oslavě zvláštní důvod. Ústava byla sice sepsána v roce 1787 a do roku 1788 ji ratifikovaly dvě třetiny států, ale platnost nabyla až 4. března 1789. Tehdy se totiž sešel první Kongres zvolený podle nového systému sídlící právě v newyorské Federal Hall. Kvůli zpožděným poslancům se ale kvora v obou komorách podařilo dosáhnout až 6. dubna, zprávu se Washington dozvěděl 14. dubna a do New Yorku dorazil 23. dubna.

Přísahu tak nakonec složil kolem jedné hodiny odpoledne 30. dubna 1789 před odhadovaným davem deseti tisíc lidí. A protože se hlavní město USA přesunulo do Filadelfie už v roce 1790, zůstala tahle inaugurace navždy jedinou, která se kdy konala v New Yorku. Což byl fakt, který newyorská historická společnost v roce 1889 rozhodně nechtěla nechat bez povšimnutí.

Tři dny, jaké New York nikdy neviděl

„Hele, mám nápad. Uspořádáme Leonardovi neuvěřitelnou oslavu narozenin.“

Sheldon Cooper po vydírání od Penny, Teorie Velkého Třesku

Podle webu Mount Vernonu vypadaly přípravy z roku 1889 v porovnání s oslavami z roku 1789 tak velkoryse, že by ty původní vypadaly téměř skromně. Na oslavu se vybralo přes 175 tisíc dolarů, plánovaly se dvě samostatné přehlídky – vojenská a průmyslová. Dále ples v opeře pro 3 000 pozvaných hostů, banket pro 1 200 vybraných osobností, výstava historických portrétů, výstava Washingtonových osobních relikvií včetně křesla z Federal Hall a bible použité při přísaze. Pak ještě báseň od ctěného básníka Johna Greenleafa Whittiera.

Missourijská komise doporučila guvernérovi vyslat do přehlídky nejméně sto vycvičených mužů, protože „stát se musí ukázat důstojně“. Jen tahle vojenská účast měla stát 10 tisíc dolarů. Když akce konečně přišla, podle Harper’s Weekly nezklamala: „Slunce svítilo, vzduch byl chladný a povzbuzující… vojenské i průmyslové průvody byly skvělé, námořní přehlídka obzvlášť impozantní.“

Lodě a další města

A skutečně bylo na co koukat. V roce 1789 neexistovalo žádné americké námořnictvo, takže stovky lodí v newyorském přístavu představovaly přímo hmatatelný důkaz, jak moc se země za sto let proměnila. A nezůstalo to jen u New Yorku. Chicago hostilo tři ohňostroje a shromáždění pro 3500 lidí, kterému předsedal Robert Todd Lincoln, syn Abrahama Lincolna.

Přehlídka v San Franciku čítala až 12 000 mužů. V Cincinnati vyzváněly zvony, obchody se zavíraly v Austinu, davy se hrnuly do Milwaukee. I malé městečko Chestertown v Marylandu prý za posledního čtvrt století nezažilo něco tak velkého. Dokonce i maličký Nokomis v Illinois uspořádal vlastní pouliční průvod.

Oblouk, který zůstal

Jedna trvalá stopa téhle oslavy stojí dodnes v New Yorku. Místní boháč William Rhinelander Stewart vybral mezi přáteli přes 2 700 dolarů na dočasný vítězný oblouk ze dřeva a sádry, postavený přes Pátou Avenue u Washington Square. Stavba inspirovaná pařížským Vítězným obloukem, se stala takovou senzací, že se kvůli ní dokonce přesměrovala celá trasa přehlídky, aby mohla projít (Washington Square Park Conservancy).

Popularita byla tak velká, že architekt Stanford White nabídl navrhnout trvalou mramorovou verzi zdarma, jen z nadšení pro projekt. Základy nového oblouku z tuckahoeského mramoru položili v květnu 1890, definitivně ho odhalili až v roce 1895. Dodnes stojí na jižním konci Páté Avenue jako vstupní brána do Washington Square Parku, i když bez soch, které přibyly až mnohem později, mezi lety 1916 a 1918.

Je to možná jediná věc z celé té třídenní extravagance, kterou dnešní Newyorčané denně vidí, aniž by tušili, k jaké příležitosti vlastně vznikla.

Proč to zmizelo?

„Boj člověka proti moci je bojem paměti proti zapomnění.“

Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění (volně přeloženo)

Existuje několik možností, proč se stoleté výročí neudrželo v paměti národa podobně jako například 4 červenec. Jednou ze spekulací je prostá možnost, že byli Američané v roce 1889 prostě optimističtější ohledně budoucnosti, než jsme dneska. Tzv. zlatý věk (Gilded Age) ještě nestihl ukázat svoje temnější stránky, jako byla rostoucí nerovnost a dělnické nepokoje, které přišly o pár let později.

Nebo si víc lidí ještě pamatovalo dobu, kdy nebylo vůbec jisté, že ústavní systém přežije, protože občanská válka skončila jen o čtyřiadvacet let dřív. Zajímavé srovnání nabízí dvousté výročí z roku 1989, které přilákalo podobně obrovský dav. Odhadem šlo o dva miliony lidí, přehlídku, ohňostroje i maraton, a stálo devět milionů dolarů. I tahle oslava ale podle dostupných záznamů postrádala tu spontánní celonárodní horečku z roku 1889. A 225. výročí v roce 2014 už prošlo prakticky bez povšimnutí.

Vzpomínka na světla

„Protože není nikdo, kdo by si to pamatoval.“

Galadriel

A možná právě to nejcennější poučení z celého příběhu vůbec není o Washingtonovi. Ale o kolektivní paměti a o tom, jak je sama o sobě nespolehlivá. Národ dokáže věnovat pětileté plánování, statisíce dolarů a titulní stránky novin po celé zemi jedné konkrétní dubnové neděli. A o 130 let později z toho zůstane jeden mramorový oblouk, kolem kterého denně projdou tisíce lidí, aniž by věděli, proč tam vlastně stojí.

Zdroje: YouTube, NYCParks, WashingtonsPark