Vysoce senzitivní člověk: proč vám párty vezme tři dny života, zatímco vaši kamarádku nabije na celý týden?

Kanárek v uhelném dole

Znáte to. Vrátíte se z večírku, kde jste se bavili, smáli se a měli kolem sebe fajn lidi. Jenže druhý den jste na dně, jako byste sami odtáhli sedačku do třetího patra bez výtahu. Nikdo jiný z bytu takhle vyřízený není. Vy ano. A pak vám někdo s dobrým úmyslem poradí, ať se „nebojíte trochu žít“. A právě tehdy si v duchu řeknete, jestli s vámi není něco špatně.

Podle psycholožky Dr. Julie Smith jste ale nejspíš naprosto v pořádku. Jen patříte mezi zhruba 15 až 20 procent populace s takzvanou vysokou senzitivitou. A hned na začátek je třeba upozornit na důležitou věc – není to diagnóza. Je to neutrální rys nervové soustavy, který popsala klinická výzkumná psycholožka Elaine Aronová. Ta se sensory processing sensitivity, jak se to odborně nazývá, věnuje od začátku devadesátých let a její kniha Vysoce citliví lidé z roku 1996 se od té doby prodala v milionech výtisků a vyšla ve více než třiceti jazycích.

Mimochodem, Aronová ani její manžel původně nic takového vůbec neplánovali. Chtěli jen pochopit, proč psychologové tak nahodile používají slovo „citlivý“. A z rozhovorů postupně poskládali škálu 27 položek, která dokáže tuto zvýšenou citlivost poměrně solidně měřit. Jinými slovy: nejde o vágní pocit, že jste „jiní“, ale o vlastnost, kterou lze kvantifikovat a ověřit.

Tři vrstvy citlivosti

Co ten rys konkrétně znamená, popisuje Dr. Julie ve třech bodech. Prvním je hloubka zpracování informací. Vysoce senzitivní lidé neberou podněty jen na vědomí, ale dlouho je v hlavě obrací a zkoumají. To je skvělé, když stavíte na myšlence a chcete jí porozumět do posledního detailu. Současně to však znamená, že po dni s kamarády nemáte energii jít ještě do rušné restaurace, protože potřebujete čas na doplnění baterek.

Druhým bodem je emoční odezva, tedy schopnost napojit se na to, co cítí lidé okolo vás. To je obrovská výhoda pro cokoli kreativního, terapeutického nebo prostě práci s lidmi. Současně ovšem zranitelnost, protože bolest druhých se stává i vaší bolestí.

A třetím je citlivost na jemné podněty, protože si všímáte detailů, které jiní přehlédnou. Opět je to dvousečné. Je to nádherné pro vnímání krásy světa, ale vyčerpávající, když jde o hluk otevřené kanceláře nebo blikající zářivku, kterou nikdo jiný moc nevnímá.

Není to introverze, ani autismus

„Není žádná korelace mezi tím, kdo je nejlepší řečník, a tím, kdo má nejlepší nápady.“

Susan Cain, Ticho (volně přeloženo)

Přirozeně vyvstává otázka, jestli to celé není jen elegantnější název pro introverzi. Není. Výzkumy, na které Dr. Julie odkazuje, ukazují, že zhruba třicet procent vysoce senzitivních lidí jsou extroverti. Jen potřebují víc prostoru na zotavení mezi silně stimulujícími situacemi. Stejně tak to není totéž co porucha autistického spektra, i když se tyto dvě věci často překrývají.

Autismus má vlastní diagnostická kritéria, která s vysokou senzitivitou nesouvisí. A tady je docela na místě připomenout si citát Susan Cainové z knihy Ticho, protože ta ve své knize o introvertech otevřela podobný problém: naše kultura systematicky zaměňuje hlasitost za kvalitu. Vysoce senzitivní lidé v tomhle ohledu čelí podobné nespravedlnosti jako introverti, jenže o hlubší. Nejedná se u nich totiž o preferenci klidu, ale doslova o odlišné nastavení a tedy i fungování nervové soustavy.

Orchidej a pampeliška

A tady se hodí trochu širší kontext. Podobným směrem se totiž vydal i pediatr a výzkumník Thomas Boyce, který dětskou senzitivitu popsal metaforou „orchidej a pampeliška“. Pampeliškové děti přežijí a rozkvetou skoro kdekoliv, prorostou i skulinou v chodníku. Orchidejové děti potřebují přesné podmínky. Jenže když je dostanou, kvetou nápadněji a déle než kterákoliv pampeliška.

Boyceho tým zjistil, že asi jedno z pěti dětí reaguje na stres výrazně silnějším výdejem kortizolu a prudší reakcí útoku-a-útěku než ostatní. A to je přesně to rozmězí 15–20 % populace, o kterém mluví i Aronová. A co je zajímavé: Boyce to nevidí jako poruchu, ale jako evoluční výhodu na úrovni celé skupiny. Vysoce senzitivní jedinci fungují jako typ „kanárka v uhelném dole“.

Systém včasného varování

Díky své ostražitosti zachytí dřív nebezpečí a varují ostatní, i za cenu toho, že sami trpí víc. Podobné koncepty popisoval už v sedmdesátých letech i německý lékař Wolfgang Klages, který tvrdil, že vysoká citlivost má biologický základ, takže tahle myšlenka rozhodně není nový influencerský vynález z posledních pěti let, jakkoli to tak na Instagramu často vypadá.

Škála věrohodnosti je tu vlastně docela příznivá: že existuje měřitelný rozdíl v citlivosti nervové soustavy mezi lidmi je podložené desítkami studií včetně fMRI výzkumů mozkové aktivity. Že je to výhradně negativní vlastnost, kterou je třeba „přerůst“ je naopak přesně ten mýtus, proti kterému se Aronová i Dr. Julie vymezují.

Co s tím prakticky dělat?

Dr. Julie ve videu shrnuje čtyři kroky, které Aronová v knize rozpracovává. Prvním je sebepoznání. Tedy v první řadě pochopit, že senzitivita je jedna z mnoha vlastností, ne vaše celá identita a rozhodně ne vada. Druhým je reframing, tedy záměrné přerámování momentů, kdy jste si připadali „moc slabí“ nebo „moc“.

Protože problém obvykle není ve vás, ale v nesouladu mezi vaší nervovou soustavou a světem, který je nastavený na neustálou produktivitu a stimulaci. Třetím krokem je léčení, tedy práce s podněty, které se nahromadily za dlouhé roky – za tu dobu, kdy vám okolí tvrdilo, že jde o slabost.

A čtvrtým je hledání rovnováhy mezi účastí na světě a ústupem do bezpečí, kde dobijete baterky, aniž byste se úplně schovali.

Vlastní hlasitost

Nemusíte z toho dělat metafyziku. Nejste porouchaní, ani vyvolení. Jste prostě jeden z těch pěti lidí v místnosti, jejichž nervová soustava bere svět na plný objem, zatímco ostatní čtyři poslouchají v tichém režimu. Otázka není, jak se stát hlasitějším. Otázka je, jak si v hlučném světě najít vlastní hlasitost. A hlavně se za ni nestydět, i když vám to ten kanárek v uhelném dole nikdy sám neřekne, protože zrovna potřebuje ticho.

Zdroje: YouTube, ScientificAmerican, Wikipedia