„Někdo tu práci dělat musí. Neznamená to, že tě za to pozvu na večeři.“

Tyrion Lannister, Hra o trůny (volně)

Představte si práci, kde jste nepostradatelný pro fungování státu, ale zároveň vás nikdo nechce vidět u stolu. Kde vaše mzda přichází od koruny, ale soused se s vámi odmítá pozdravit. Kde pracujete pro zákon, jenž vám zároveň zakazuje vstup do kostela, hospody i lázní. Středověký kat byl přesně tenhle paradox v lidské kůži.

Není to téma, které se v dějepise probírá rádo. Přitom kat nebyl výjimka, byl to systém. Součást každého funkčního středověkého města, od Prahy po Londýn. A to, co se s ním dělo, říká o společnosti víc než lecjaká kronika.

Jak se člověk stal katem

Málokdo se jím stal dobrovolně. Jak uvádí War History Online, do role kata byl nejčastěji postaven buď nejstarší mužský příbuzný odsouzeného zločince, nebo přímo propuštěný vězeň. Dostali pověření, které je zbavovalo obvinění z vraždy a – formálně – i hříchu v očích církve. Prakticky to ale bylo jinak: církev je přijímala nerada a společnost vůbec.

Jak ukazují záznamy z Ancient Origins, tato sociální uzavřenost postupně vedla k tomu, že se katovské rodiny začaly ženit výhradně mezi sebou – vznikaly uzavřené komunity, kde se profese dědila z otce na syna bez možnosti úniku. Francouzské a italské renesanční dynastii katů, jako byli Sanssonovi, trvalo generace, než mohly přijmout jiné příjmení a žít bez stigmatu. Mnohdy se to nikdy nepodařilo.

Nebylo to přitom jen české nebo evropské specifikum. V Japonsku přicházeli kati výhradně z burakumin – nejnižší společenské kasty. V Osmanské říši nesměl být katem nikdo ze státních občanů; hlavními státními kazy byli tzv. Bostanci, tedy sultánova palácová stráž. V některých částech říše byla role vynucována na kočovných Romech, jejichž karavany bývaly součásti vojenských výprav. Nejdůležitější popravy prováděli tzv. dilsoz, hluchoněmí sluhové. Neslyšeli křik oběti a nemohli o popravách mluvit.

Kat byl tedy globálně čímsi jako nezbytným odpadem – každá civilizace ho potřebovala, žádná ho nechtěla za vlastního.

Práce, která nekončila na popravišti

„Veřejné popravy byly formou zábavy – přihlíželo jim obecenstvo jako karnevalovému spektáklu.“

Robert Bartlett, emeritní profesor, University of St. Andrews

Veřejná poprava byla jen jednou – a dost nepravidelnou – složkou katovy práce. Jak popisuje medievalchronicles.com, metody popravy sahaly od stětí mečem nebo sekerou přes věšení až po upálení a lámání kolem. Každá metoda byla záměrně volena podle povahy zločinu a sociálního statusu odsouzeného – stětí bývalo vyhrazeno šlechtě jako „milosrdná smrt“, zatímco prosté lidi čekalo věšení nebo horší metody.

Jenže popravy nebyly každý týden. Mezi nimi kat nevyspával. Jak dokumentuje ZME Science, součástí jeho povinností bylo i vybírání daní od prostitutek a malomocných, dohled nad toulavými zvířaty, čištění stok a odstraňování uhynulých zvířat z ulic. Jinými slovy: všechno, do čeho nikdo jiný nechtěl sáhnout, skončilo u kata. Byl to komunální pracovník pro nejšpinavější vrstvu existence.

A jak Battle-Merchant.com podotýká, někteří kati si dokázali z tohoto postavení vydělat ještě jinak — jako neformální léčitelé. Znalost anatomie získaná na popravišti z nich dělala mimořádné znalce lidského těla. Léčení zlomenin, krveprolití, snad i ranhojičství — v některých městech si kat vydělával víc jako praktický lékař než jako vykonavatel trestu. Nikdo mu nemusel podat ruku, ale když bolelo rameno, šel se poradit stejně.

Profesionalita nebo smrt

„Pokud selžeš na veřejnosti, vzplane povstání. Dělej svou práci správně.“

(ve stylu středověkého šlechtice zadávajícího zakázku)

Tady se dostáváme k možná nejzajímavějšímu aspektu celého povolání. Kat musel být dobrý. Opravdu dobrý. Neměl prostor pro chyby, protože jak zaznamenal Joel F. Harrington v knize The Faithful Executioner (čerpající z deníků německého kata Frantze Schmidta), chybná poprava – příliš mnoho seker, zkomoleniny nebo zbytečné utrpení – mohla okamžitě vyvolat povstání přihlížejícího davu. Společnost, která kata nenáviděla, ho přesto hodnotila jako profesionála s nejvyššími nároky.

Frantz Schmidt je v tomhle ohledu fascinující případ. Vedl podrobné záznamy o svých popravách jako chirurg o operacích. Zaznamenal metodu, průběh, chování odsouzeného. Po desetiletích služby podal císaři žádost o rehabilitaci svého rodu. Dostal ji. Jeho rodina mohla opět nosit čestné jméno. Byl to jeden z mála katů v historii, který prorazil sociální strop – nikoliv vzpourou, ale dokonalým výkonem práce, která ho do tohoto stavu uvrhla.

Příběh středověkého kata není morální poučení o krutosti minulosti. Je to studie o tom, jak společnost zachází s lidmi, které potřebuje, ale nechce si přiznat, že je potřebuje. Dnes nenazýváme nikoho katem, ale logika „nezbytného outsidera“ nikam nezmizela. Jen dostala jiné uniformy.

Přemýšlejte o tom příště, až uvidíte v pracovním inzerátu kolonku „výhody: práce v přátelském kolektivu.“

Zdroje: MedievalChronicles, ZMEScience, AncientOrigins, WarHistoryOnline, Amazon

Článek Člen cechu, který nikdo nechtěl se nejdříve objevil na Seek And Think.