„Nejstarší a nejsilnější druh strachu je strach z neznámého.“

H. P. Lovecraft

Deset historek, jeden vzorec

Na internetu najdete tisíce sbírek historek typu „co se mi stalo v lese“. Jednou takovou je sbírka deseti skutečných (nebo aspoň tak podávaných) zážitků s kryptidy, tedy neznámými živočichy, která věda dodus nezařadila. Bezvlasá lidská postava pozorující vypravěče z pěti stop, obří černá bytost připomínající Venoma ze Spider-Mana, něco velkého a chlupatého stojícího na verandě ve výšce střechy.

Panická hrůza za volantem na kopci, o kterém místní tvrdí, že straší, vyzáblá šedá postava schoulená v odtokovém tunelu, a vyprávění lovce, který v horách narazil na berana, jenž se mu lidským hlasem prosebně díval do očí a plakal. Než se do toho pustíme s despektem, nebo naopak s naivní vírou, stojí za to podívat se na to, co tyhle historky spojuje. Protože tyhle vzorce jsou kolikrát zajímavější než jednotlivé příběhy.

Věc, co dýchá na krk

Jedna z historek popisuje muže, který leží v posteli, ještě nespí, a najednou cítí teplo těsně u svého krku. Dech, který nepatří žádné viditelné bytosti, a hlas, který zní jako vrčení, mluvící jazykem podobným arabštině, ale ne úplně arabštinou. Když rozsvítí, nikdo tam není. Jeho partner, muslim, byl přesvědčen, že šlo o džina.

Tohle je učebnicový popis takzvané spánkové paralýzy s halucinací typu „vetřelec“. A je to také jeden z nejlépe zdokumentovaných jevů na pomezí neurovědy a folkloru, jaký existuje. Když se tělo probouzí z REM fáze spánku, svalstvo, které mělo být ještě chvíli ochromené, aby nereagovalo na sny, se rozjede dřív, než se naše vědomí stihne naplno probudit. Mozek je ale stále částečně v „snovém“ režimu a amygdala, centrum poplachu, začne bít na poplach, aniž by měla skutečný podnět, který by lokalizovala.

Výsledkem je pocit přítomnosti, dech na krku, tlak na hrudi nebo hlas, který nikam nepatří. Klíčové je, že se tenhle zážitek objevuje napříč kulturami s pozoruhodně podobnými rysy. Mění se tak vlastně jen to, jak si ho lidé vysvětlují. Výzkum, který srovnával zkušenosti lidí v Egyptě, Dánsku a Itálii, zjistil, že egyptští respondenti mnohem častěji zážitek přisuzují džinovi, zatímco dánští spíš sáhnou po sekulárním nebo psychologickém vysvětlení. Ale samotná zkušenost, ten dech, ten hlas, ten pocit ochromení, zůstává napříč kulturami nápadně stejná. V Itálii tomu samému říkají Pandafeche, v Brazílii Pisadeira. Je to jedna neurologická událost v tisíci kulturních kostýmech.

Chlupatý soused z lesa

„I want to believe.“

plakát na zdi kanceláře agenta Muldera, The X-Files

Bigfoot, sasquatch, obří chlupatá postava na verandě nebo v houští. To je archetyp, který se v amerických historkách objevuje snad nejčastěji ze všech, a má hlubší kořeny, než by se čekalo. Slovo sasquatch pochází z jazyka Halkomelem, kterým mluví domorodé národy tichomořského severozápadu, a znamená zhruba „divoký muž“. V mnoha domorodých tradicích to nebyla děsivá bestie, ale plachá, k přírodě hluboce vázaná bytost, o které se vyprávělo s respektem, ne se strachem.

Jméno „Bigfoot“ a masová popularita přišly až mnohem později, po nálezu velkých stop v Kalifornii v roce 1958, kdy legenda přešla z domorodého folkloru do popkultury. Jak už to tak bývá, bohužel často bez uznání toho, odkud vlastně pochází. Fyzický důkaz v podobě kostí, těla nebo ověřené DNA neexistuje, i přes desítky tisíc nahlášených pozorování.

To ale neznamená, že si všichni ti lidé něco vymýšlejí. Špatné světlo, unavená mysl, adrenalin a nejednoznačný obrys v houští stačí k tomu, aby mozek, který je evolučně nastavený radši vidět predátora tam, kde není než ho přehlédnout tam, kde je, doplnil zbytek. Tahle chyba se jmenuje pareidolie a není to slabost, je to nastavení, které naše předky drželo naživu.

Beran, který plakal

Nejděsivější historka z celé sbírky popisuje lovce, který v horách narazí na nemocně vyhlížejícího berana. A když se k němu přiblíží na dostřel, zvíře na něj zafixuje pohled, jeho tvář zlidští a začne plakat a prosit lidskými slovy, ať neodchází. Motiv zvířete, ve kterém jako by uvízl lidský duch nebo hlas, je jeden z nejstarších a nejrozšířenějších motivů na světě.

Najdete ho v evropských pohádkách o zakletých princích i v mnoha domorodých severoamerických tradicích, kde existují propracované a posvátné představy o bytostech schopných přebírat zvířecí podobu. Tahle témata patří konkrétním komunitám a jejich náboženskému kontextu. Stojí za připomenutí, že když je senzacechtivé YouTube video vytrhne z kontextu jako lacinou hororovou rekvizitu, dělá to danému folkloru medvědí službu.

Co se dá říct bez nutnosti sahat po nadpřirozenu? Extrémní strach a adrenalin dramaticky mění to, jak mozek zpracovává zrakové a sluchové podněty. Člověku se zúží zorné pole, zesílí tep, kterým „slyší“ vlastní srdce, a mozek za těchto podmínek občas skládá dohromady zvuky (vítr, sten nemocného zvířete, vlastní zrychlený dech) do něčeho, co zní jako řeč. To není nutně celé vysvětlení, jen poctivá připomínka, že extrémní stres je sám o sobě halucinogenní stav.

Šedí v tunelu

Poslední typ historky je možná nejméně kryptozoologický a nejvíc městská legenda: dvě dívky prolezou mříží do opuštěného kanalizačního systému a v postranní chodbě spatří vyhublou, šedou, nehybnou postavu bez vlasů a oblečení. Motiv podzemních, vyhladovělých humanoidů se táhne americkým folklorem od legend o „mole people“ v newyorském metru až po moderní historky o utajených vojenských experimentech. V tomto případě vypravěč sám spekuluje o vojenském zkušebním zařízení v okolí. Je to prostor, kam se lidská fantazie vždycky ráda nastěhuje, protože je doslova a do písmene neprozkoumaný a temný, a cokoliv, co tam uvidíte koutkem oka v protisvětle, může být cokoliv.

Kam s tím na škále věrohodnosti?

Když si tohle všechno srovnáte vedle sebe, vykrystalizuje jasný vzorec. Čím blíž má zážitek k dobře prostudovanému fyziologickému jevu jako spánková paralýza, panická ataka, efekt adrenalinu na vnímání, tím pevnější půdu pod nohama věda nabízí. Čím víc se blížíte nedoloženému, ale kulturně bohatému tvoru jako sasquatch, tím spíš zůstáváme u „nedá se to vyloučit, ale ani to nikdo neprokázal“.

A čím víc historka spoléhá jen na atmosféru tmy, strachu a nejasného obrysu bez jakéhokoliv fyzického vodítka, tím míň se dá vlastně dokázat cokoliv. Což ale vůbec neznamená, že prožitý strach nebyl skutečný. Lidé v těchto historkách nelžou o tom, co cítili. Jenom to, co cítili, se dá často vysvětlit bez toho, aby v lese nebo v kanálu skutečně něco žilo.

A možná je to nakonec ten skutečně zajímavý příběh: ne že by nás strašila monstra, ale že si je náš mozek, generace za generací, kultura za kulturou, spolehlivě vyrábí sám. Jen mají pokaždé jiné jméno.

Zdroje: YouTube, ScientificAmerican, OregonEnyclopedia

Článek Proč všichni vidíme to samé monstrum se nejdříve objevil na Seek And Think.