„Pesimismus rozumu, optimismus vůle.“*

Antonio Gramsci

Zkuste si vzpomenout na loňský rok. Ne na to, co se povedlo vám osobně, ale na to, co se dělo ve světě. Pravděpodobně vám naskočí válka, nějaká katastrofa, možná pár politiků, kteří vás naštvali, a obecný pocit, že svět spěje do kopru rychleji, než stihnete dopít kafe. Teď zkuste ze stejného roku vyjmenovat tři vědecké průlomy. Většina lidí zůstane na jedničce nebo dvojce, a i ty budou nejspíš vágní.

Tenhle nepoměr není náhoda a není to ani proto, že by se nic dobrého nedělo. Je to proto, že váš mozek je nastavený tak, aby si dobré zprávy nepamatoval stejně ochotně jako ty špatné.

2016 jako učebnicový případ

Hezky to ilustruje jeden starší YouTube pořad kanálu Be Smart, který na konci roku 2016 – tedy v roce, který si spousta lidí pamatuje především brexit, geopolitické turbulence a záplavu úmrtí oblíbených celebrit – sestavil seznam třiadvaceti věcí, které se ten samý rok povedly vědě.

A je to nečekaně nabitý seznam: potvrzení gravitačních vln, které Einstein předpověděl o sto let dřív, umělá inteligence poprvé porazila člověka ve hře go, čínští vědci poprvé v historii testovali techniku úpravy genů CRISPR přímo na lidském pacientovi, a vědci sestavili synteticky první životaschopnou buňku jen ze 473 genů.

K tomu SpaceX bezpečně přistála s pěti raketami, do provozu vstoupila Pařížská klimatická dohoda, ozonová díra nad Antarktidou se poprvé začala reálně zmenšovat a počet volně žijících tygrů po sto letech konečně stoupl místo klesl.

Kolik z toho jste věděli? A kolik z toho jste si spojili s rokem 2016, když jste si ho před chvílí vybavovali jako rok samých špatných zpráv?

Proč vám mozek podstrkuje jen tu horší polovinu?

„Svět nekončí. Jenom vaše timeline vypadá, jako že ano.“

(volně, ve stylu meme kultury Twitteru/X)

Tohle zkreslení má jméno, konkrétně negativity bias, tedy sklon k negativitě, a je hluboce zakořeněné v tom, jak lidský mozek zpracovává informace o okolním světě. Není to výmysl mediálního průmyslu, i když ho média velice rády využívají. Je to evoluční pojistka: v prostředí, kde vás mohl sežrat predátor, se vyplatilo věnovat víc pozornosti šelmě za keřem než pěknému západu slunce.

Výzkumy v kognitivní psychologii ukazují, že lidé reagují na negativní slova rychleji a instinktivněji než na ta pozitivní. V laboratorních experimentech lidem trvalo kratší dobu, než zamrkali na slovo jako „rakovina“ nebo „bomba“, než na slovo jako „miminko“ nebo „úsměv“ (podle přehledu na CogBlog, blogu kognitivní psychologie Colby College).

Negativní informace navíc drží pozornost déle a ukládají se do paměti pevněji. Takže i když se toho v daném roce stane spousta dobrého, ta jedna špatná zpráva prostě zvítězí v boji o místo ve vaší dlouhodobé paměti.

Násilí prodává

Mediální prostředí na tenhle instinkt jen nasedá. Studie publikovaná v časopise PNAS, která měřila fyziologické reakce lidí na zprávy napříč několika zeměmi, potvrdila, že lidé jsou v průměru fyziologicky nabuzenější negativními zprávami než pozitivními – a to napříč kulturami, nejen v jedné zemi nebo jazykové bublině.

Novináři a algoritmy sociálních sítí tenhle mechanismus dobře znají: na negativní titulek kliknou lidé raději, sdílí zprávu rychleji a drží pozornost déle, takže se v redakčních rozhodnutích negativita systematicky zvýhodňuje. Nejde přitom o fake news v tom smyslu, že by informace byly nepravdivé. Jde o to, že se ze všech pravdivých informací vybírají a zesilují právě ty, co člověku nejvíc cukne v amygdale.

Optimismus není totéž, co ignorace

Tady je důležité nezaplést se do slaměného panáka, na kterého by rád skočil kdejaký influencer s heslem „myslete pozitivně“. Sklon k negativitě má reálnou funkci a snaha ho úplně vypnout by byla stejně nezdravá jako podlehnout mu úplně. Strach a ostražitost nás před spoustou věcí skutečně chrání a schopnost všímat si problémů je to, co je vůbec umožňuje řešit.

Otázkou není, jestli si máme problémů všímat. Otázkou je, jestli si díky přirozenému zkreslení nevytváříme mnohem temnější obrázek reality, než jaký odpovídá datům. A jestli si vedle katastrof umíme všimnout i toho, že testovací vakcína proti Alzheimerově chorobě zabrala v klinické studii, nebo že vznikly brýle, díky kterým poprvé v životě vidí barvy lidé s barvoslepostí.

Praktický důsledek je docela jednoduchý, i když ne úplně pohodlný: informační hygiena neznamená přestat sledovat zprávy, ale vědomě si vedle katastrofického zpravodajství dohledávat i tu druhou polovinu obrázku. Ne proto, aby vám bylo hezky u srdce, ale proto, že se rozhodnete lépe, ať už osobně, nebo třeba stran voleb, když nepracujete jen s tou dramatičtější, hlasitější a lépe zapamatovatelnou polovinou reality.

Co si z toho odnést?

Rok 2016 nebyl objektivně ani dobrý, ani špatný rok. Byl to prostě rok, ve kterém se stalo hodně věcí, z nichž nám mozek ochotně naservíroval hlavně ty, co bolely. Není potřeba věřit, že „věda všechno spraví“ nebo že pokrok automaticky vyváží každou katastrofu.

Stačí si připomenout, že obrázek světa, který nosíte v hlavě, není přímý přepis reality jedna ku jedné. Je to přepis toho, co si váš mozek (a algoritmy, které ho krmí) rozhodly, že si zapamatujete. A o tom, co si zapamatujete, máte přece jen trochu víc kontroly, než by se na první pohled zdálo.

*racionálně vidím, jak je situace špatná, ale svou vůlí se rozhoduji jednat a věřit ve změnu

Zdroje: YouTube, ColbyCollege, PNAS

Článek Rok, kdy padaly hvězdy: proč vám mozek tvrdí, že bylo všechno špatně? se nejdříve objevil na Seek And Think.