„Poznej sám sebe.“

Sókratés

Existují témata, u kterých internet spolehlivě selže. Najdete buď moralistický výkřik, nebo opačný extrém — přehnaně uvolněné „všechno je v pořádku, miluj se!“ Masturbace patří do obou kategorií zároveň. A přesně proto stojí za to se na to podívat bez obou těchto brýlí.

Začněme tedy tím, co výzkum skutečně říká — a co ne.

Co říkají čísla (a proč nejsou to hlavní)

Kinsey Institut a řada dalších výzkumů ukazují, že drtivá většina dospělých masturbuje někde v rozmezí od několikrát do měsíce po několikrát týdně, přičemž průměr se pohybuje přibližně jednou až dvakrát týdně. Jenže toto číslo je téměř k ničemu. Rozsah normálního chování je tak široký, že zahrnuje každodenní aktivitu i nulovou frekvenci po dobu měsíců — a oboje může být v kontextu konkrétního člověka naprosto v pořádku.

Frekvence se mění s hormony, se stresem, s věkem, se vztahovým stavem. To, co je normální pro sedmnáctiletého studenta před maturitou, nemusí nic říkat o čtyřicátníkovi balancujícím práci a rodinu. Psychologové proto zdůrazňují, že ptát se „jak často je příliš často“ je špatná otázka. Lepší otázka je: proč to dělám a co mi to dává?

Kdy se z nástroje stane útěk

Masturbace jako způsob relaxace, zvědavosti nebo fyzického seznamování s vlastním tělem je z psychologického hlediska zdravé chování. Výzkum publikovaný v časopise Archives of Sexual Behavior a také studie v NCBI z roku 2024 potvrzují, že pro mnohé lidi — včetně žen, které jsou v tomto výzkumu historicky podreprezentovány — jde o efektivní způsob regulace nálady a redukce stresu. (NCBI / Frontiers in Psychology, 2024).

Problém nastává jinde. Psychologové hovoří o fenoménu zvaném emocionální vyhýbání — kdy jakákoliv činnost, i jinak neutrální, začne sloužit jako způsob, jak odstrčit emoce, které nechceme zažívat. Osamělost. Úzkost. Nuda. Odmítnutí. Každé opakování takového chování posiluje nervové dráhy spojující stres s danou aktivitou, až se nakonec smyčka stane automatickou a obtížně přerušitelnou bez nových copingových nástrojů.

To ale platí o čemkoliv — o přejídání, doomscrollingu, workoholismu. Masturbace není v tomto ohledu nic zvláštního. Stává se problémem tehdy, a pouze tehdy, když začne narušovat fungování v běžném životě: spánek, vztahy, práci, nebo když se člověk cítí v pasti a nedokáže přestat, i kdyby chtěl.

Mýty, které přežívají bez důkazů

„Pověra je poezií, kterou si lidstvo vnucuje jako fakt.“

Johann Wolfgang von Goethe

Po staletí se o masturbaci tradovaly věci, které by obstály leda tak ve středověkém herbáři. Způsobuje slabost. Akné. Šílenství. Slepotu. Ztrátu životní energie. Žádné z nich ale vědecky neobstojí. Odborný konsenzus dnes jasně říká, že masturbace je medicínsky zdravé a psychologicky normální chování. Za abnormální je považována pouze tehdy, pokud narušuje partnersky orientované chování, probíhá na veřejnosti, nebo je natolik kompulzivní, že způsobuje distres.

Skutečná škoda přitom nepochází z aktivity samotné, ale ze studu a tajnůstkářství, které kolem ní kulturně pěstujeme. Když je přirozené chování označeno za špinavé nebo nebezpečné, lidé ho skrývají. A právě izolace s úzkostí tvoří dohromady podmínky pro vznik skutečně kompulzivního vzorce. Jinými slovy: stud problému nezabraňuje, ale může ho vyvolat.

NoFap: kde začíná podpora a kde pseudověda

„Každé hnutí, které slibuje spásu, by mělo být sledováno s krajní nedůvěrou.“

Christopher Hitchens

Teď k věci, u které je potřeba být přesnější.

NoFap je komunitní hnutí, které vzniklo v roce 2011 na Redditu a postupně se institucionalizovalo. Jeho výchozí premisa — že abstinence od pornografie nebo masturbace může pomoci lidem s pocitem ztráty kontroly nad svou sexualitou — není sama o sobě špatná. Svépomocné komunity mají svou hodnotu a někteří lidé v nich opravdu nacházejí podporu.

Problém nastává ve chvíli, kdy komunita začne pracovat s nároky, které věda nepodporuje. Studie z roku 2022 v International Journal of Impotence Research zjistila, že „semen retention“ a příbuzné hashtahy jsou nejpopulárnějším mužským zdravotním tématem na TikToku a Instagramu. A jako jediné z kategorie nepocházejí od lékařů. To je trochu varovné číslo.

NoFap tvrdí, že abstinence „restartuje mozek jako počítač“, zvyšuje testosteron, přináší „superschopnosti“ jako vyšší sebedůvěru nebo větší zájem žen. Studie, o které se tato tvrzní opírají, jsou podle neurologů, psychologů a dalších odborníků zjednodušující, zastaralé a nesprávné. Ano, jeden výzkum z roku 2003 zaznamenal po týdnu abstinence krátkodobý nárůst testosteronu. Ale tento efekt je krátkodobý, nepřesvědčivě replikovaný a rozhodně neopravňuje k žádným z dramatičtějších tvrzením, která komunita šíří.

Někteří odborníci poukazují na to, že NoFap v praxi funguje jako sexuálně zahanbující a potenciálně škodlivá organizace, která se pokouší léčit závislost tam, kde žádná neexistuje. A co je znepokojivější: výzkum online obsahu ukazuje v řadě NoFap komunit na výrazné překryvy s pravicově extremistickými a misogynními narativy.

Kde je skutečná hranice?

Jestli z toho celého něco zůstane, tak tohle: neexistuje žádná magická frekvence, která by vás dělila od zdravého a nezdravého masturbování. Existuje ale otázka, kterou stojí za to si čas od času položit. Ne ze studu, ale ze zvědavosti. Dělám to proto, že chci, nebo proto, že nevím, jak jinak zvládnout to, co cítím?

Pokud masturbace narušuje váš spánek, vaše vztahy nebo vaši práci, není to otázka morálky. Je to otázka copingových strategií. A tam může pomoci psychoterapeut, nikoliv internetová komunita slibující superschopnosti.

Naopak, pokud se cítíte v pořádku a někdo vám říká, že byste se měli stydět nebo abstinovat, abyste se stali lepší verzí sebe — je pravděpodobně čas se zeptat, jakému zájmu ta myšlenka vlastně slouží.

Zdroje: YouTube, PsyPost, NCBI, NPR, Springer

Článek Kolikrát je moc? Co říká věda o masturbaci a proč vám NoFap lže se nejdříve objevil na Seek And Think.