Na YouTube Shorts existuje celý subžánr videí, která slibují totéž: řeknou vám, co udělat, aby vás váš protějšek postrádal. Buďte tajemní. Buďte zábavní. Choďte na dobrodružné rande. Jeden takový klip trvá čtyřicet vteřin a obsahuje radu, kterou byste dostali od každého kamaráda u piva – akorát s lepší grafikou.

Problém s takovými radami není, že jsou nutně špatné. Problém je, že jsou povrchní. Říkají vám co, ale ne proč. A „proč“ je v tomhle případě překvapivě zajímavé.

Co se v mozku děje, když někoho postrádáme

Postrádání není sentimentální záležitost. Je to neurobiologický proces.

Kent Berridge, profesor psychologie a neurověd na Michiganské univerzitě, rozlišuje dva systémy, které se v mozku zodpovídají za touhu: wanting a liking. Wanting – chtění – je dopaminový systém. Je zodpovědný za motivaci, anticipaci, pohon směrem k cíli. Liking – libost – je jiný systém, zapojující opioidní receptory, zodpovědný za skutečný prožitek potěšení v daném okamžiku.

A tady je klíčový bod: oba systémy fungují nezávisle. Můžete někoho chtít, aniž byste ho měli rádi. Můžete mít rádi něco, po čem netoužíte. Postrádání je záležitostí wanting systému – dopaminu, anticipace, absence. Není to automaticky láska, náklonnost ani kompatibilita. Je to neurochemie.

Dopamin se přitom aktivuje nejsilněji v situacích nepředvídatelnosti a novosti. Jak uvádí neurovědkyně Anna Lembke, odměny vyžadující větší úsilí uvolňují více dopaminu. Čím víc musíte pro něco pracovat, čím méně jisté je, zda to dostanete – tím silnější je biochemická touha. Výzkum z roku 2025 navíc ukazuje, že dopamin posiluje formování dlouhodobé paměti zejména tehdy, když jsou události nové, emocionálně nabité nebo osobně významné.

Jinými slovy: být zábavní a dělat vzrušující věci skutečně zvyšuje pravděpodobnost, že vás někdo bude postrádat. Ale ne proto, proč byste si mohli myslet. Není to vaše osobnost, co tvoří touhu – je to novost, nepředvídatelnost a pozitivní emocionální náboj situace. Mozek si vás zapamatuje. A chce znovu.

Proč attachment teorie komplikuje celý příběh

Jenže tady vstupuje na scénu psychologie citové vazby – a začíná to být zajímavější.

Britský psycholog John Bowlby formuloval teorii attachmentu v šedesátých letech jako vývojovou teorii – popisoval, jak způsob, jakým naši pečovatelé reagují na naše potřeby v raném dětství, formuje naše vztahové vzorce do dospělosti. Mary Ainsworthová tento základ empiricky ověřila a definovala typy vazby. Hazan a Shaver pak v osmdesátých letech aplikovali celý rámec na romantické vztahy.

Výsledek: to, jak moc a jakým způsobem někoho postrádáme, závisí z velké části na našem attachmentovém stylu – a na stylu druhé osoby.

Lidé s úzkostnou citovou vazbou postrádají silně, intenzivně, někdy až obsesivně. Pro ně je absence partnera přirozeně aktivátorem strachu z opuštění, a postrádání pak není romantická touha, ale úzkostný stav. Lidé s vyhýbavou vazbou zase dokážou potlačit vědomé postrádání natolik efektivně, že si ho sami ani neuvědomují – přitom může existovat na úrovni fyziologického stresu.

Bezpečná citová vazba vytváří prostor pro postrádání, které je zdravé: dvě osoby, které jsou zvyklé na blízkost a vzájemnou spolehlivost, přirozeně zaznamenají absenci té druhé a přirozeně chtějí obnovit kontakt.

Implikace pro onu čtyřicetivteřinovou radu: „buď zábavný“ může fungovat jako spouštěč dopaminové touhy. Ale jestli za tím touhou stojí zdravé postrádání nebo úzkostná aktivace systému citové vazby – to závisí na historii a psychologické výbavě konkrétního člověka. A to vám žádné YouTube Shorts neřekne.

Co nás vlastně přiměje postrádání cítit?

Pokud bychom to shrnuli do tezí, které mají empirický základ: postrádáme lidi, se kterými jsme prožili emocionálně nabité a nové věci. Postrádáme lidi, kteří byli přítomni dost na to, aby si mozek vytvořil silnou paměťovou stopu. A postrádáme lidi, jejichž absence aktivuje náš attachmentový systém – tedy ty, ke kterým jsme si vytvořili citové pouto.

„Buď zábavný“ adresuje první bod. Ale druhý a třetí bod jsou mnohem zásadnější – a mnohem hůř ovlivnitelné krátkodobou strategií.

Přítomnost, konzistentnost a emocionální bezpečnost jsou věci, které vytvářejí hluboké citové pouto. Nikoliv dobrodružné rande samo o sobě, ale co to rande říká o tom, jak se s daným člověkem cítíte dlouhodobě. Výzkumy ukazují, jak popisuje Psychologie.cz, že lidé s bezpečnou citovou vazbou nekomunikují přes hry, nejistotu ani strategické dávkování přítomnosti. Komunikují napřímo a jsou spolehliví.

A paradoxně: to je přesně ta kvalita, jejíž držitele postrádáte nejvíc.

Proč na tom záleží?

Tohle není argument proti vzrušujícímu randění nebo novým zážitkům. Je to argument pro pochopení toho, co se za postrádáním skrývá.

Pokud chcete být s někým, kdo vás postrádá z neurochemické touhy vyvolané nepředvídatelností a vzrušením – je to jedna strategie. Krátkodobě funguje. Dopamin je mocný.

Ale pokud chcete být s někým, kdo vás postrádá proto, že jste se stali součástí jeho bezpečného světa, na koho se může bezpečně spolehnout – to je jiná kategorie. Ta nevzniká za minutu. Vzniká z konzistentní přítomnosti, emocionální dostupnosti a z toho, že jste pro daného člověka skutečně bezpečný přístav.

Bowlby by asi nenatočil YouTube Shorts. Ale měl by víc předplatitelů.

Zdroje: YouTube, Psychologie, NationalGeographic, Amazon

Článek Proč nás někdo postrádá – a proč s tím „buď zábavný“ nemá moc společného se nejdříve objevil na Seek And Think.