Meditace není o vypnutí mysli. A buddhisté to vědí tisíce let

Představte si člověka sedícího v lotosovém sedu, se zavřenýma očima, dokonale v klidu. Instagram a aplikace pro mindfulness vás přesvědčí, že takhle vypadá správná meditace – ticho, prázdná mysl, relaxace. Jenže kdybyste tuhle představu předložili buddhistickému mnichovi z pátého století, pravděpodobně by se vám smál.

Ne proto, že by meditace nebyla důležitá. Ale proto, že naše moderní chápání této praxe má k původnímu buddhistickému učení pořádně daleko. Když dnes někdo řekne „jdu meditovat“, obvykle má na mysli chvilku odpočinku od stresu. Pár minut klidu, kdy se pokusíte „nic nemyslet“ a „být v přítomném okamžiku“. Jenže původní buddhistická meditace měla zcela jiný účel – a rozhodně nešlo o relaxaci.

Co nám říká etymologie

Začněme u slova samotného. Když říkáme „meditace“, používáme latinský termín, který křesťanští mniši používali pro hluboké přemýšlení o náboženských tématech. Sanskrtský původní výraz je ale bhávana, což doslova znamená „přivádění do bytí“ nebo „kultivace“. Ne „vypnutí mysli“, ale spíš „pěstování něčeho konkrétního“.

Jak poznamenává Mindfulness centrum Masarykovy univerzity, moderní překlad mindfulness jako „všímavost“ nebo „bdělá pozornost“ je sice užitečný, ale ne úplně přesný (Masarykova univerzita). V původním kontextu šlo o dvě propojené mentální funkce: sati (pozornost zaměřenou na objekt) a sampajana (introspektivní bdělost). Nejde jen o to „být tady a teď“, ale aktivně monitorovat svoje vnitřní stavy a udržovat pozornost na konkrétní věci.

Představte si to jako basketbal. Trenér vám může vysvětlit, jak se dribluje, jak se hází, jak funguje obrana. Intelektuálně tomu rozumíte. Ale pak jdete na hřiště a… nic. Protože basket není o teorii, ale o praxi. Musíte to dělat znovu a znovu, dokud se pohyby nestanou svalovým vzpomínkami. Buddhistická meditace funguje stejně – nejde o pochopení učení hlavou, ale o jeho zakořenění hluboko v mysli skrz opakovanou praxi.

Dva křídla jednoho ptáka

Raná buddhistická tradice rozlišovala dva základní typy meditace, které musí fungovat společně jako dvě křídla ptáka nebo dvě kola vozu: šamatha (koncentrace) a vipassana (vhled).

Šamatha je meditace soustředění. Jde o to naučit mysl držet pozornost na jedné věci, aniž by neustále skákala odsud tamhle. Většina lidí má mysl jako rozbouřený rybník – bahnitá voda, všechno se víří, nic nevidíte. Koncentrační meditace pomáhá ten rybník zklidnit, dokud se bahno neusadí na dno a voda není křišťálově čistá.

Buddhistické texty uvádějí 40 možných objektů koncentrace. Nejde o „prázdnou mysl“ – naopak, meditující se soustředí na barvy, tvary, dech, nebo dokonce na pozitivní mentální stavy jako je soucit či vyrovnanost. Když mysl dosáhne dostatečné koncentrace, vstoupíte do stavů zvaných dhyana (v páli jhána) – hlubokých koncentračních stavů, které mají své stupně a charakteristiky.

A pak přichází vipassana – meditace vhledu. Tady už nejde o zklidnění mysli, ale o analýzu. Meditující zkouší buddhistické doktríny jako nepermanence, nespokojenost a ne-já (anátman). Ne aby jim jen rozuměl intelektuálně, ale aby je zakusil hluboko ve své zkušenosti.

Jak ukazuje výzkum českého Mindfulness centra, moderní vědecké studie prokazují, že pravidelná praxe meditace může měřitelně změnit strukturu mozku – zvětšit některé oblasti mozkové kůry, změnit aktivitu center zodpovědných za emoce a pozornost (Světlák, Hospodářské noviny).

Původní meditace vás měla vyděsit

Tady přichází největší rozdíl oproti dnešku. Moderní meditace je o relaxaci a snižování stresu. Buddhistická meditace mohla být velmi stresující.

Vezměme si Satipatthána suttu – jeden z nejdůležitějších raných textů o meditaci. Buddha v něm vede meditující přes čtyři části těla a mysli: fyzické tělo, pocity, nálady a objekty vnímání. A začíná tělem.

Nejdřív sledujete dech. V pohodě. Ale pak následuje podrobná analýza částí těla: vlasy na hlavě, vlasy na těle, nehty, zuby, kůže, maso, šlachy, kosti, kostní dřeň, ledviny, srdce, játra, slezina, plíce, střeva malá i velká, žluč, hlen, hnis, krev, pot, tuk, slzy… a pokračuje to dál.

Proč? Aby si meditující uvědomil, že tohle tělo, ke kterému je tak připoutaný, není nějaký nedělitelný celek. Je to složenina dílů, které každý sám o sobě nejsou zrovna přitažlivé.

A nejde jen o představivost. Text pak pokračuje instrukcemi k meditaci na rozkládajících se mrtvolách. Ano, čtete správně – buddhisté měli meditovat při pohledu na mrtvá, hnilobou pokrytá těla v různých stádiích rozkladu.

Relaxační? Rozhodně ne. Smysluplné? Pro buddhisty ano. Smrt byla (a je) realita a připoutanost k tělu je podle buddhismu jedním z hlavních zdrojů utrpení. Konfrontace s vlastní smrtelností měla osvobodit od této připoutanosti.

Podle výzkumu psychologa Miguela Fariase má ale meditace i „temnou stránku“, o které se příliš nemluví. Studie ukázaly, že meditace může u některých lidí vyvolat úzkost, depresi, disociaci nebo dokonce psychotické příznaky. Buddhistické texty staré přes 1500 let o tom už psaly – jen se na to v moderním mindfulness byznysu nějak zapomnělo.

Nebyla to praxe pro každého

A další mýtus: že všichni buddhisté meditují. Historicky to není pravda. Po většinu historie buddhismu až do posledních sto let byla meditace považována za pokročilou praxi pro pár vyvolených.

Běžní buddhisté se věnovali každodenním praktikám – rituálům, darování jídla nebo peněz mnichům, sběru zásluh (merit) a dobré karmy pro lepší převtělení. Meditace byla ctěna jako praxe vedoucí k probuzení, ale většina lidí ji sama nedělala. Neměli čas, trénink ani nutně touhu.

Meditace navíc nebyla něco, co si prostě stáhnete jako aplikaci. Vyžadovala supervizi zkušeného učitele, často v kontextu přísných mnišských slibů a etického systému. Nebyla to samostatná technika – byla součástí celého způsobu života.

Jak upozorňuje Miroslav Světlák z Masarykovy univerzity, i dnes by měl před zahájením mindfulness programu proběhnout vstupní pohovor, kde certifikovaný lektor posoudí, jestli je praxe pro daného člověka vhodná. „Pokud by v programu mindfulness takový vstupní pohovor chyběl, váhal bych, jestli do něj vstoupit,“ řekl pro Hospodářské noviny.

Od kláštera ke korporátní kanceláři

Jak se tedy buddhistická meditace změnila v moderní mindfulness? Hlavní posun nastal ve 20. století, když barmští učitelé jako Mahasi Sayadaw a Sayagi U Ba Khin začali popularizovat vipassana meditaci i mezi laiky. Jejich žáci pak zakládali meditační centra v USA a postupně se praxe rozšířila globálně.

Jon Kabat-Zinn v 70. letech vytvořil program MBSR (Mindfulness-Based Stress Reduction), který sekularizoval buddhistické techniky pro klinické použití. Náhle se z náboženské praxe vedoucí k osvícení stala terapeutická technika pro zvládání stresu.

Dnes můžete meditovat ve Fortune 500 firmách (Google má vlastní program Search Inside Yourself), ve školách, věznicích, nemocnicích. Existují aplikace, online kurzy, podcasty. V USA má mindfulness byznys hodnotu 2,2 miliardy dolarů.

To neznamená, že moderní praxe jsou nelegitimní. Náboženství se vyvíjejí, adaptují na nová prostředí. A výzkum skutečně ukazuje přínosy – od snížení krevního tlaku přes zlepšení spánku až po pomoc s depresí a úzkostí. České studie na Masarykově univerzitě dokládají, že mindfulness může pomáhat onkologickým pacientům zvládat stres během léčby.

Jenže podle psychologa Fariase je problém v tom, že se z mindfulness stal byznys, který často zatajuje rizika. „Je etické prodávat aplikace pro všímavost nebo učit meditační kurzy, aniž by byly zmíněny jejich nežádoucí účinky?“ ptá se dle ČT24. Jon Kabat-Zinn sám v roce 2017 přiznal, že „devadesát procent výzkumu pozitivních dopadů je podřadných“.

O významu rozhoduje kontext

Buddhistická meditace a moderní mindfulness používají podobné techniky – soustředění na dech, vědomí vlastního těla, pozorování myšlenek. Ale význam těchto praktik je radikálně jiný.

V buddhismu je meditace součástí cesty k osvobození od utrpení, k dosažení nirvány. Je to duchovní cesta vyžadující etické závazky, supervizi učitele a roky praxe. Může být nepohodlná, dokonce děsivá. A to je v pořádku – protože cílem není pocit pohody, ale transformace vědomí.

V moderním kontextu je meditace nástroj pro produktivitu, zdraví, lepší spánek. Je to způsob, jak si odpočinout po náročném dni. Žádné etické závazky, žádný učitel, stačí aplikace v telefonu. Může být příjemná a relaxační. A to je také v pořádku – pokud si uvědomujeme, že jde o něco jiného než původní praxe.

Stejná technika, jiný účel, jiný význam. Neexistuje jedna „správná“ meditace. Existuje historický kontext, který této praktice dává smysl. A když ten kontext změníme, změní se i význam praxe samotné.

Takže příště, když si stáhnete aplikaci na meditaci nebo půjdete na mindfulness kurz, vzpomeňte si, že děláte něco jiného než buddhistický mnich před 2 000 lety. To neznamená, že je to špatně. Ale možná je dobré vědět, odkud to pochází – a co se po cestě změnilo.

Zdroje: YouTube, MEDMuni, CT24, DomaciHN, ePsychologie, Mentem, PraveTed