Došel jsem moc daleko na to, abych skončil

„Ale to ještě nebyl konec…“

Gandalf, Dvě věže

Představte si, že stojíte na okraji propasti. Před vámi je tma. Za vámi spálené mosty. A někdo vám říká: „Skoč. Když budeš dost věřit, poletíš.“

Zní to jako klišé z motivačního videa na YouTube? Možná. Jenže problém je, že právě tahle klišé někdy fungují. Ne proto, že jsou pravdivá, ale proto, že občas prostě potřebujeme slyšet, že to není konec. Že můžeme pokračovat.

Když hlína padá do tváře

V životě každého člověka existuje bod, kdy se všechno posere najednou. Třeba stavíte firmu a právě jste ztratili největšího klienta. Nebo píšete knihu a nikdo ji nechce číst. Snažíte se být lepší verzí sebe a každé ráno se probouzíte se stejnými vzorci chování jako předchozí den.

A pak přijde další úder. A další. Až máte pocit, že život vám nekope hlínu jen do tváře, ale rovnou celou hromadu. A všude. Psychologové tomu říkají krize. Gerald Caplan, psychiatr, který se krizemi zabýval celý život, identifikoval tři fáze.

První je šok – přesvědčení, že situaci nezvládnete. Druhá je fáze pokusných řešení, kdy zkoušíte cokoliv, často i zcela stupidní metody jako alkohol nebo únik do fantazie. Třetí fáze? Buď se to vyřeší, nebo to chronifikuje, tedy změní se v dlouhodobý problém (podle výzkumu University Karlovy).

Většina lidí ovšem uvízne ve druhé fázi. Stáhnou ocas mezi nohy a rozběhnou se opačným směrem.

Co je to vlastně ta „houževnatost“?

Možná jste o tom neslyšeli, ale psychologové mají pro vytrvalost konkrétní termín: grit. Zní to jako něco z westernu, ale ve skutečnosti jde o vědecky podložený koncept, který vyvinula psycholožka Angela Duckworth ze Stanford University.

Její výzkum z roku 2007 ukázal něco fascinujícího: talent není tím, co nejlépe predikuje úspěch. Je to kombinace vášně a vytrvalosti pro dlouhodobé cíle (podle výzkumu Duckworth publikovaného v Journal of Personality and Social Psychology). Lidé s vysokým skóre „gritu“ dosahovali lepších výsledků ve vzdělávání, kariéře i sportu – a to nezávisle na jejich IQ nebo talentu.

Český výzkum docenta Jana Kalendy to potvrdil i u nás. Prokázal významnou korelaci mezi výší houževnatosti a výší příjmu či vzdělání. Zkrátka: čím víc jste ochotni vytrvat, tím lepší máte šance (jak uvádí i česká adaptace Škály vytrvalosti z Masarykovy univerzity).

A tady je ta dobrá zpráva: houževnatost se dá budovat. Není to vrozená vlastnost jako barva očí. Je to sval, který můžete trénovat.

Resilience není jen buzzword

Další pojem, který psychologové milují: resilience neboli psychická odolnost. Zní to jako něco z korporátního tréninku, ale vlastně jde cosi zcela jednoduchého – schopnost zvládnout ránu osudu a vrátit se zpátky do hry.

Americká psychologická asociace definuje resilienci jako „proces dobré adaptace tváří v tvář nepřízni osudu, traumatu, tragédii nebo významným stresorům“ (podle APA). Profesorka Ann Masten z University of Minnesota ji definuje ještě konkrétněji: je to schopnost systému přizpůsobit se nenadálým změnám, které ohrožují jeho stabilitu.

Představte si mladý strom v bouři. Ohýbá se až k zemi. Ale když bouře ustane, vrátí se zpátky nahoru. Kdyby zůstal pevně stát, vítr by ho zlomil. A pak už by nebyl návratu (jak popisují sociologové v konceptu národní resilience).

Resilience není o tom být nezlomný. Je o tom být ohebný.

Fixed vs. Growth mindset: jak přemýšlíte o sobě

Carol Dweck, psycholožka ze Stanfordu, strávila desítky let zkoumáním jedné otázky: Proč se některým lidem daří rozvíjet svůj potenciál a jiným ne? Odpověď našla v tom, jak o sobě přemýšlíme. Její koncept „growth mindset“ versus „fixed mindset“ rozdělil lidi do dvou táborů.

Fixní myšlení říká: „Jsem takový, jaký jsem. Moje schopnosti jsou dané.“ Lidé s tímhle nastavením se vyhýbají výzvám, protože každé selhání je potvrzením jejich nedostatečnosti. Vzdávají se před překážkou. Kritiku berou jako útok (podle výzkumu Dweck publikovaného v její knize Nastavení mysli).

Růstové myšlení říká: „Můžu se zlepšovat. Moje schopnosti nejsou kamenné desky.“ Lidé s růstovým myšlením vítají výzvy, vnímají úsilí jako cestu k mistrovství a v úspěchu druhých vidí inspiraci, ne hrozbu.

A tady je ten zásadní rozdíl: když růstově myslící člověk selže, řekne si „příště to zkusím jinak“. Když fixně myslící člověk selže, řekne si „prostě na to nemám“.

Výzkumy PISA z roku 2018 potvrdily, že žáci s růstovým myšlením dosahují lepších vzdělávacích výsledků nezávisle na své inteligenci (podle analýzy České školní inspekce). Není to o tom, že by byli chytřejší. Je to o tom, že věří, že se mohou učit.

Jeden krok najednou

„Step by step, day by day.“

Znělka seriálu Krok za krokem

Celý tenhle článek může znít jako jeden velký motivační proslov. A možná je. Ale je tady jeden praktický bod, který stojí za to zdůraznit: Nemůžete udělat dva kroky najednou.

To je ono. Zní to banálně, ale je to pravda. V jednom okamžiku můžete udělat pouze jeden krok. Nezajímá vás, jak velký ten krok je – je to jen jeden. A pak další. A pak další.

Lidé, kteří se vzdávají, často dělají chybu v představě. Myslí si, že musí skočit přes celou propast najednou. Musí být dokonalí hned teď. Musí vyřešit všechno naráz.

Ale tak to nefunguje.

Angela Duckworth ve svém výzkumu zjistila, že houževnatí lidé nemají méně problémů. Jen k nim přistupují jinak. Nepřemýšlejí o finálním cíli – přemýšlejí o dalším kroku. Co můžu udělat teď? Co je ten nejmenší možný pohyb vpřed?

A pak ho udělají.

Proč se lidé vzdávají (a proč byste neměli)

Existuje jednoduchá matematika vzdávání se. Když něco vzdáte, máte 100% jistotu, že to nevyjde. To je holý fakt. Nemůžete uspět v něčem, co už neděláte. Ale když pokračujete? Šance není nulová. Možná je malá. Možná je mikroskopická. Ale existuje.

Carol Dweck ve svých experimentech ukázala zajímavý fenomén. Vzala 128 dětí a rozdělila je do dvou skupin. První skupině po úspěchu v úkolu řekla: „Jsi na to chytrý.“ Druhé skupině řekla: „Musel jsi na tom tvrdě pracovat.“

Pak jim dala těžší úkoly. Co myslíte, která skupina pokračovala a která se vzdala?

Ano, děti chválené za úsilí pokračovaly. Děti chválené za inteligenci se vzdaly. Proč? Protože v jejich hlavách se vytvořila rovnice: „Jsem chytrý = zvládnu to snadno. Nezvládám to snadno = nejsem chytrý.“ A to je noční můra pro fixní myšlení což potvrzuje i výzkum Dweck a Mueller publikovaný v Journal of Personality and Social Psychology).

Děti chválené za práci měly jinou rovnici: „Pracuji = zlepšuji se. Tohle je těžší = musím pracovat víc.“ A to je růstové myšlení v akci.

Co s tím teď uděláte?

Možná čtete tento článek v momentě, kdy se cítíte vyčerpaní. Třeba jste na pokraji vzdání se něčeho důležitého. Nebo máte jednoduše, že už to prostě nemá smysl.

Prostá víra vás do oblak nedostane. To by byla lež. Někdy prostě neskákejte. Občas je rozumné ustoupit, přehodnotit strategii, najít jinou cestu.

Ale než to vzdáte, zkuste si položit tři otázky:

1. Vzdávám se, protože to objektivně nedává smysl, nebo protože mi to přijde těžké?
2. Co bych mohl/a zkusit jinak, než jsem to dělal/a dosud?
3. Když se na to podívám za rok, budu litovat, že jsem to nevyzkoušel/a ještě jednou?

Resilience není o tom nikdy nespadnout. Je o tom vždycky vstát. Houževnatost není o tom nemít strach. Je o tom pokračovat i se strachem. Růstové myšlení není o tom věřit, že jste dokonalí. Je o tom věřit, že se můžete zlepšit. Protože pro úspěch musí být váš počet pokusů vždycky o jedna vyšší než počet neúspěchů.

A někdy stačí říct: Došel jsem moc daleko na to, abych teď skončil.

Takže ne. Tohle není konec, ale jen další krok.

Zdroje: PsycNet, PrůvodceKariérou, MUNI, Terapie, CSICR