10 způsobů, jak skončí svět. A proč se většinou strachujeme o ty špatné věci?
Dobrá zpráva: svět asi neskončí zítra. Špatná zpráva: když skončí, bude to pravděpodobně něco, co jste nečekali. Ve středu naší sluneční soustavy tikají hodiny – a když vybuchnou, skončí všechen život na Zemi. Tou tikající bomba je naše Slunce.
Za pět miliard let se nafoukne do červeného obra a pohltí všechno v okolí. Včetně vás. Ale když si myslíte, že to je špatné, tak jste neviděli nic. Pojďme se podívat na deset apokalyptických scénářů, které mohou ukončit svět – a pak se bavit o tom, jestli se vůbec bojíme těch správných věcí.
Asteroid: klasika, která funguje
Malé asteroidy dopadají na Zemi pořád. Ale jednou za pár milionů let to je masivní, život-ničící asteroid, který se nám rozmlátí na hlavu. Jo, to se už stalo – dinosauři můžou vyprávět. Tentokrát by to ale byli lidé, kdo by vymřel.
Zajímavé je, že podle Tobyho Orda z oxfordského Future of Humanity Institute je pravděpodobnost vymření lidstva kvůli asteroidu v příštích 100 letech asi 1:1 000 000. To je extrémně nízké číslo. A víte co? Asteroidy jsou vlastně jedno z nejlépe zvládnutých existenčních rizik. Máme tracking systémy, studujeme možnosti, jak asteroid odklonit, a mezinárodní spolupráce tu funguje překvapivě dobře.
Filozof Nick Bostrom to píše ještě konkrétněji: „Žádné jiné existenční riziko není tak dobře ošetřené jako asteroidy a komety.“ Paradoxně tedy jedna z nejdramatičtějších hrozeb je zároveň ta, o kterou se staráme nejlíp.
Když Slunce vystřelí plazmovou kouli
Dalším scénářem je masivní exploze na povrchu Slunce. Sluneční erupce tak silná, že zasáhne atmosféru Země, zničí satelity a poškodí veškerou elektroniku. O 12 hodin později dorazí mrak horkého plazmatu a způsobí geomagnetickou bouři. Globální výpadek elektřiny. Lidská civilizace ponořená do tmy.
Tohle není sci-fi. V roce 1859 se stala Carringtonova událost – sluneční bouře, která zničila telegrafní systémy po celém světě. Kdyby se podobná věc stala dnes, škody by byly v bilionech dolarů. A protože náš svět je závislý na elektřině mnohem víc než před sto lety, dopad by byl katastrofální. Navíc se v mnoha klíčových věcech odkláníme od papíru a stěhujeme se do jedniček a nul.
Je to existenční riziko? Pravděpodobně ne – jen bychom se vrátili technologicky zpět o pár dekád. Ale rozhodně to není příjemná představa.
Jupiter se stane hvězdou (tohle je sci-fi, ne?)
Jupiter je složený ze stejných prvků jako Slunce. A kdyby obří plynná planeta dokázala ve svém jádru zahájit fúzní reakci, byli bychom v pěkným průseru. Jupiter-proměněný-ve-hvězdu by totiž rozbil celou sluneční soustavu. Asteroidy by se mlátily do planet. Planety by se mlátily do sebe.
Tahle nová hvězda by mohla Zemi přitáhnout k sobě a opéct ji jako marshmallow. Nebo by nás vymrštila ze sluneční soustavy a poslala do chladné temnoty vesmíru.
Dobrá zpráva je, že tohle se prostě nemůže stát. Jupiter je příliš malý, aby inicioval fúzi – potřeboval by být asi 75× hmotnější. Takže tohle je čistě hypotetický scénář, který funguje v sci-fi, ale v realitě nehrozí.
Magnetar: když se hvězdy roztřesou
Magnetary jsou nejsilnější rotující magnety ve vesmíru. Jsou podobné neutronovým hvězdám, jen mnohem hustší. Jedna polévková lžíce magnetaru váží miliardu tun.
Kdyby jeden takový vstoupil do naší sluneční soustavy, způsobila by jeho gigantická gravitace obrovský chaos. Ale to není to nejhorší. Magnetary prožívají „hvězdné zemětřesení“ – hvězdy pak do vesmíru vypustí tuny radiace. Ta by roztrhala ozonovou vrstvu Země a zničila povrch planety. Samozřejmě včetně všeho života.
Pravděpodobnost? Extrémně nízká. Magnetary jsou vzácné a šance, že jeden „náhodou“ projde naší sluneční soustavou, je prakticky nulová.
Černé díry a spaghettifikace
Jak říká What If Show: jsou dvě věci, které potřebujete vědět o černých dírách. Jsou masivní. A nechcete, aby v jedné skončila Země. Protože by to bylo na nic.
Kdyby nás měla pohltit černá díra, její monstrózní gravitace by planetu roztáhla. Nejbližší strana Země by dostala největší tah, opačná strana méně. Tohle se nazývá „spaghettifikace“. A pak bychom byli zmačkáni do singularity černé díry.
Zní to děsivě. Ale opět – pravděpodobnost, že se černá díra objeví v naší blízkosti, je prakticky nulová. Nejbližší známá černá díra je tisíce světelných let daleko.
Gamma záblesk: nejnásilnější exploze ve vesmíru
V rámci vesmíru neexistuje násilnější exploze než gamma záblesk. Jeden přímý zásah na Zemi by planetu okamžitě spálil. Naše ozonová vrstva by zmizela a byli bychom vykoupáni v smrtelné dávce radiace.
Tohle by byla hororová událost masového vymírání. A proto se dostala na vrchol What If Show seznamu nejdevastujících událostí.
Zajímavost: gamma záblesky skutečně existují a jsou produktem supernov nebo kolizí neutronových hvězd. Ale vzdálenost tu hraje zásadní roli. Gamma záblesk by musel být relativně blízko (řádově desítky až stovky světelných let) a mířit přímo na nás. Pravděpodobnost během života civilizace? Opět velmi nízká.
Furt jenom ten vesmír…
Všimli jste si něčeho? Většina těchto scénářů jsou kosmické katastrofy s extrémně nízkou pravděpodobností. A teď přijde ta zajímavá část: skutečná existenční rizika, která věda bere vážně, vypadají úplně jinak.
Podle Tobyho Orda z knihy The Precipice jsou pravděpodobnosti existenčních rizik v příštích 100 letech následující:
- Asteroid: 1:1 000 000
- Supervulkán: 1:10 000
- Katastrofická klimatická změna: 1:1 000
- Umělá pandemie: 1:30
Vidíte ten rozdíl? Asteroid, o kterém se všichni bojí, má pravděpodobnost jedna ku milionu. Umělá pandemie – kterou někdo záměrně vytvoří v laboratoři – má pravděpodobnost jedna ku třiceti. Není uvedena umělá inteligence, ale Ord odhaduje celkové existenční riziko z AI na zhruba 1:10. To je sto tisíckrát pravděpodobnější než asteroid.
Proč se bojíme asteroidů místo AI?
Tahle nesrovnalost je fascinující. Asteroid je vizuálně dramatický – obrovská skála letící vesmírem, která nás rozmáčkne. Je to snadné si představit, vypadá to jako dobrý film. A taky je to něco, proti čemu nemůžeme nic dělat – jsme bezmocné oběti osudu.
Ale rizika jako AI, bioinženýrství nebo nukleární válka? Ty jsou složitější, abstraktnější a – a to je důležité – jsou to rizika, která jsme si vytvořili sami. Psychologicky je totiž mnohem těžší se vyrovnat s tím, že největší hrozba pro lidstvo jsme my sami.
Nick Bostrom to popisuje jako „observation selection effect“ – efekt výběrového pozorování. Civilizace, která prožije existenční katastrofu, ji nemůže zaznamenat. Takže naše historie nám neposkytuje žádné důkazy o tom, jak často se tyhle věci stávají. Nikdy jsme nezažili nukleární zimu, neviděli jsme superinteligentní AI ani nás nevyhubila umělá pandemie.
A proto podceňujeme jejich pravděpodobnost.
Filozofie konce světa
Je ještě jedna zajímavá věc. Podle Bostroma existují různé typy existenčních rizik. Není to jen „vymřeme vs. nevymřeme“. Existují také scénáře, kdy lidstvo přežije, ale navždy ztratí svůj potenciál.
Představte si totalitní režim tak efektivní, že nikdy nespadne. Dystopii bez šance na zlepšení. Podle některých filozofů by tohle mohlo být horší než vyhynutí – protože utrpení by pokračovalo potenciálně milióny let.
Nebo představte si civilizaci, která přežije, ale je technologicky uvězněná na jedné planetě. Nikdy se nedostaneme do vesmíru. Nikdy nenaplníme svůj potenciál stát se mezihvězdnou civilizací.
Jsou to „existenční katastrofy“? V klasickém smyslu ne – lidstvo pořád existuje. Ale podle definice existenčních rizik ano, protože jsme permanentně a drasticky omezili budoucnost lidstva.
Tak co s tím?
Dobře, jsme na konci seznamu apokalyptických scénářů. Měli bychom panikařit? Stavět bunkry? Migrovat na Mars?
Pravděpodobně ne. Ale měli bychom věnovat pozornost správným hrozbám. Jak píše organizace 80,000 Hours, která se zabývá efektivním altruismem a existenčními riziky: „Můžeme být generací, která pomůže způsobit konec všeho, nebo generací, která naviguje lidstvo skrz jeho nejnebezpečnější období.“
Máme nástroje k tomu, abychom sledovali asteroidy. Také mezinárodní dohody o nešíření jaderných zbraní i mezinárodní rozvíjející se pole biosecurity. A začínáme se bavit o AI alignmentu – jak zajistit, že umělá inteligence bude spolupracovat s lidskými hodnotami.
Nejdůležitější věc? Financování výzkumu existenčních rizik. Jak říká Bostrom, nejefektivnější způsob, jak snížit existenční rizika dnes, je financovat analýzu širokého spektra existenčních rizik a potenciálních strategií jejich zmírnění – s dlouhodobou perspektivou.
Takže příště, když budete sledovat apokalyptický film o asteroidu, vzpomeňte si: skutečná hrozba pravděpodobně vypadá jako laboratoř s počítači nebo bioreaktory. Méně hollywoodské, víc komplexní. A mnohem, mnohem pravděpodobnější.
Ale aspoň víme, že pokud přijde asteroid, jsme na to připravení. Což je víc, než můžeme říct o většině ostatních věcí.
Zdroje: WhatIfShow, ExistencialRisk, ERR, NASA