10 šokujících faktů o Římské říši, která neznáte ze školy
Když se řekne starověký Řím, většina lidí si vybaví gladiátory, Caesara a možná zlatou éru filozofie. Ve škole nám ale neřeknou drobnosti, které udělaly z Římské říše podivuhodnou směs technické brilantnosti, byznysového myšlení a věcí, co vám při obědu asi nenaplní duši pohodou.
Tady je deset faktů, které vás možná překvapí. Anebo znechutí. Nebo obojí najednou.
Koloseum není Koloseum
Začněme něčím, co znáte všichni. Nebo si alespoň myslíte, že znáte. Ten obrovský amfiteátr uprostřed Říma, kam proudí miliony turistů ročně, se původně vůbec nejmenoval Koloseum. Jeho skutečné jméno bylo Flaviovský amfiteátr (Amphitheatrum Flavium), podle císařské dynastie Flaviů, která ho postavila. Konkrétně to byl Vespasianus s pomocí svých synů Tita a Domitiana v letech 72–80 našeho letopočtu.
Jak tedy vznikl dnešní název, který se stal i synonymem pro stavby podobného typu? Vedle amfiteátru stávala obří socha císaře Nerona, vysoká zhruba 35. Říkalo se jí Colossus a přestože se postupem staletí vytratila, její jméno zůstalo přilepené k té budově, která stála hned vedle. Ve středověku se pak už všichni bavili o „tom Koloseu“ a původní název prostě zapadl prachem.
Pikantní detail navíc: středověký mnich Beda Ctihodný napsal proslulou větu o tom, že „dokud stojí Koloseum, bude stát i Řím; ale pokud Koloseum padne, padne i Řím a s ním celý svět“. Jenže on původně mluvil o té soše, ne o amfiteátru.
Císař Vespasianus zdanil moč
Tohle zní fór, ale není. Stavitel amfiteátru měl v říši finanční problémy a potřeboval peníze. Takže jednoho dne zavedl daň z veřejných záchodů.
Proč zrovna záchody? Protože moč se v Římě sbírala z veřejných latrín a prodávala se jako surovina pro prádelny a kožedělný průmysl. Amoniak v moči byl skvělý prostředek na čištění bílých tóg a na zpracování kůží. Sbíralo se to ráno a odváželo k řemeslníkům, kde tím pak otroci ručně i nožně čistili oděvy.
Když se syn Titus zeptal otce, jestli si fakt myslí, že můžou zdanit moč, Vespasianus mu prý dal přičichnout ke zlaté minci a zeptal se: „Smrdí?“ Titus odpověděl, že ne. „No vidíš,“ řekl císař, „a přitom je z chcanek.“
Odtud pochází známé latinské rčení pecunia non olet – peníze nesmrdí. A zpoplatnění veřejných toalet s námi zůstalo dodnes.
Římské veřejné záchody byly biohazard
Římané měli velkolepé kanalizační systémy, akvadukty a veřejné lázně. Byli průkopníky v oblasti hygieny, že? Ano i ne. Veřejné latríny (foricae) byly často místy společenského setkávání – představte si dvacet až čtyřicet lidí sedících vedle sebe, diskutujících o politice nebo obchodu, zatímco dělají to, co je na místo přivedlo.
Ale pak přišly problémy. Ty záchody se nečistily nijak pravidelně, takže v nich žily paraziti, blechy, vši a další příjemná stvoření. A protože kanalizace byla propojená, občas se mohlo stát, že z výklenku pod sedátkem vylezl had. Skutečný had. Z kanálu.
A teď to nejlepší: metan z rozkladných procesů se hromadil v té kanalizaci, takže za určitých podmínek mohly latríny doslova explodovat. Proto se tam umisťovaly sošky bohyně Fortuny – pro štěstí. Když už nic jiného, tak aspoň abyste měli naději, že vás to nesfoukne.
K tomu přidejte skutečnost, že na veřejných záchodech se používala společná mořská houba na klacku (tersorium) namočená v octu nebo slané vodě, kterou si lidé půjčovali. Představte si to dnes – půjčená toaletní houba. Znělo-li to dobře Římanům, pak nemocím typu úplavice úplně nejvíc.
Z gladiátorů se dělaly léky
Gladiátoři byli v Římě to, co dnes hollywoodské celebrity. A některé části jejich těl se používaly v medicíně. Krev a játra gladiátorů se užívaly jako lék proti epilepsii. Když bylo roku 400 zakázáno gladiátorské zápasy, používala se jako náhražka krev popravených zločinců.
A jako by to nestačilo – odumřelé kožní buňky ze sprchy gladiátorů se shromažďovaly a prodávaly jako pleťový krém a afrodisiakum. Existovaly i speciální „škrabky“ připomínající tvarem dnešní páčidlo. Zpoceným gladiátorům tím stírali pot z paží a rukou. Takže pokud nějaká bohatá Římanka chtěla vypadat mladší nebo zvýšit libido, mazala se… gladiátorskými oprýskanými šupinami kůže. Krása starověku.
Římští vojáci ukazovali Židům holý zadek
Historik Josephus zaznamenal jeden bizarní incident během jedné z židovských oslav Pesachu v Jeruzalémě. Římský voják, který byl na stráži, se během slavnosti otočil, zvedl tuniku a ukázal židovskému davu holý zadek. Doslova udělal „mooning“.
Reakce davu byla podle všeho bouřlivá – vypukly násilnosti, které vedly k tisícům mrtvých. To, co začalo jako urážlivé gesto jednoho stupidního vojáka, se zvrtlo v katastrofu. Někdy stačí opravdu málo.
Křesťané byli považováni za barbary a kanibalové
Římané měli svou vlastní kulturu a náboženství, které jim fungovalo docela dobře. A pak přišlo křesťanství a judaismus, což Římané vnímali jako podivná, barbarská náboženství. Židovské obřízky považovali za mrzačení genitálií. Křesťané zase byli obviňováni z kanibalismu – vždyť přece při bohoslužbách jedí „tělo Kristovo“ a pijí „krev Kristovu“.
Z pohledu pohanského Římana to vypadalo doslova jako kult, který požírá svého boha. Takže když už se křesťané stěžovali na pronásledování, Římanům to asi přišlo jako rozumné – kdopak by chtěl mít ve městě podivné lidi, kteří mrzačí děti a rituálně jedí člověka?
Ještě je na místě poznámka k tomu „barbarství“. Hlavně fantasy popkultura představila barbara jako někoho primitivního spoléhajícího jen na hrubou sílu a bez základních společenských návyků. Barbar nebo přesněji „barbaroi“ byl ale ve starověku někdo, kdo nemluvil místním jazykem, tedy „blábolil“. Zkrátka cizinec. Úroveň civilizovanosti s tím neměla co dělat.
Západ říše nebyl vždycky chudý příbuzný Východu
Dnes si pamatujeme bohatství východní části Římské říše, konstantinopolské zlato a nádheru Byzance. Západní část je v představách spíš jako ten méně úspěšný bratr. Ale podle About History to tak nebylo vždycky.
V prvním století našeho letopočtu byla Hispánie (dnešní Španělsko) obrovským zdrojem zlata – vytěžilo se tam devět tun ročně. Gallie (dnešní Francie) zažívala ekonomický boom díky vojenským táborům na Rýnu a rozvinutému zemědělství. Teprve ve druhém až třetím století, kdy se říše ze všech potýkala s invazemi barbarů a občanskými válkami, se Západ propadl do hospodářského chaosu.
Nejhorší trest nebylo ukřižování
Když se řekne římský trest, většina lidí si představí ukřižování. Byl to trest hrozný, pomalý a veřejný. Ale nebyl to ten nejhorší. Tím bylo poena cullei – „trest pytlem“. Použil se pro občany vinné z vraždy vlastních rodičů nebo dětí, což bylo v Římě považováno za jeden z nejhorších zločinů vůbec.
Odsouzenému byla hlava zabalena do pytlíku z vlčí kůže, nohy obuté do dřeváků, a pak byl bitý červenými holemi. Následně byl zavřený do pytlíku společně se zvířaty – typicky had, opice a pes. Pytel byl svázán a hozen do řeky nebo moře. Následovala smrt utopením v doprovodu panikařících zvířat, která vás kousala a drtila. Příjemné to určitě nebylo.
Sami Římané zdevastovali Itálii
Když roku 476 padla Západořímská říše, Ostrogótové, kteří převzali kontrolu nad Itálií, si počínali docela slušně. Zachovali římské zákony, instituce, podporovali umění a stavěli budovy. V Ravenně se dařilo, denní život pokračoval skoro jako obvykle. Dokonce se v Circu Maximu stále pořádaly dostihové závody.
Pak ale Byzantská říše pod Justiniánem v roce 535 rozhodla, že chce Itálii zpět. Začala Válka s Góty, která trvala dvacet let a úplně zdevastovala celý poloostrov. Města jako Milán (Mediolanum) a Neapol (Neapolis) byla zničená. Řím, který měl půl milionu obyvatel, klesl na pouhých 35 tisíc lidí. Itálie se z toho vzpamatovala až ve vrcholném středověku. Takže Římané – nebo spíš ti, co se považovali za nástupce Říma – udělali Itálii větší škody než jakékoli barbarské kmeny.
Řím se osamostatnil od Římské říše
Poslední pikantní detail. V roce 751 dobyli Langobardi Ravennu, tedy hlavní centrum byzantské moci v Itálii. Papež Štěpán II., který vládl samotnému městu Římu, to vzal jako signál – a vyhlásil nezávislost na Byzantské říši. Obrátil se na Pipina Krátkého, krále Franků, o pomoc.
Pipin porazil Langobardy a území, které získal, daroval papežovi. Tím vznikly Papežské státy. Byzantská říše stále kontrolovala jižní Itálii, ale to trvalo jen do normanského dobytí v roce 1071. Takže v roce 751 se Řím – to město, které bylo symbolem impéria – od toho impéria oddělil. Nakonec. Po staletích.
Co si z toho odnést?
Římská říše byla fascinující civilizace plná inženýrských zázraků, geniálních myslitelů a obchodníků, kteří dokázali zdanit i moč. Měli systém, který fungoval – i když občas explodoval ve formě veřejných záchodů. Kombinace praktičnosti (kanalizace, akvadukty), byznysového myšlení (daň z moče, gladiátorská kosmetika) a brutality (poena cullei) z nich udělala říši, která ovládla známý svět.
A pak, po staletích, udělali sami sobě to nejhorší. Ale to už je jiný příběh.
Zdroje: AboutHistory, Wiki, NasRegion, Medium