Víc, než jen existovat…

„Když je to jednoduché, nestojí to za to.“

crop-151988-wwprofimedia-0004932173

Pohodlí versus výzva: co si zvolíte vy?

Není to tak dlouho, co mi přistál v mailu text od Františka Ringo Čecha „Proč tu zůstanu“ (ke stažení zde).

Český bubeník, zpěvák, herec a spisovatel v něm příjemně po česku shrnuje, proč to u nás vlastně není tak špatné a proč tu zůstane, nezvedne kotvy a nevypadne někam za jinam.

Na tom shrnutí by vlastně nebylo nic moc špatného, kdyby…kdyby kromě srovnání toho, jak tu může být mnohem hůř a jak tu vlastně teď není zle bylo zmíněno, že může být i lépe.

Bohužel máme ale sklony si velmi zatvrzele obhajovat hlavně naše zajeté pořádky a většinou se nenamáháme zapátrat po tom, jestli kromě našeho vnímání světa existují ještě další možnosti.

Je to podobné, jako když jsem rozebíral principy rychločtení. Ve škole nás naučili, že máme skládat písmena do slov, slova do vět a věty do textu. Ale ačkoli se dá pohybovat ještě dál a složit texty do obrazů a celé svazky do paměťových map, to už jsme se museli naučit sami, pokud nás to zajímalo.

Ringův proslov trpí stejným neduhem a zmiňuje dvě pozice kyvadla – vychýlení k horšímu a status quo. Ale to kyvadlo se může zhoupnout ještě na druhou stranu. Jen je k tomu potřeba vykročit.

Jak se častá absence takového vykročení projevuje?

Nadáváme na ceníky bank, ale nechceme ji změnit.

Hudrujeme u faktur za telefon, ale máme problém srovnat si nabídky operátorů.

Díváme se furt na stejné prázdné blbiny v televizi, ale nadáváme, že je pořád vysílají – dokud po nich bude poptávka, bude je někdo produkovat, smiřte se s tím.

Nakupujeme hory levných výrobků, místo abychom si jednou za čas pořídili něco opravdu kvalitního. Za prvé se nám potom doma válí závěje nepotřebného, nepoužitého a již nepoužitelného haraburdí, za druhé nám máloco vydrží delší dobu.

„Jen přežívat nestačí.“

Honoré de Balzac

Na Facebooku a dalších sítích jsme schopni do zblbnutí komentovat obrázky kočiček, aut a úroveň hudebních klipů, postovat jeden citát za druhým, ale úměrně podstatnosti informace klesá naše schopnost si ji zjistit nebo s ní nějak naložit.

Čeští nakladatelé vydávají pořád to samé, protože se bojí zkusit cokoli nového a cokoli, co by se odlišovalo od mainstreamu – pokud to nevydali jinde, tak my první nebudeme. My to kupujeme a občas si zanadáváme, že tolik dobrých knih stále není v češtině.

Že je někdo zloděj, podvodník a gauner, to mu ještě odpustíme, to patří tak nějak k českému koloritu. Ale běda, jak se někomu něco opravdu povede vlastními silami a nedejbože z toho má ještě peníze. Ne sice všichni, ale většina národa ho za to bude pak nenávidět ještě víc. Každý takový člověk totiž ukazuje na to, že většina důvodů pro průměrnost jsou jen výmluvy. A taky to, že je možné živit se tím, co nás baví.

Velmi často říkáme, že to s ostatními myslíme dobře. Ale dobře je trojka, tedy průměr…Nikdo s námi nemusí bojovat, protože neklademe odpor. Dokud máme svoji televizi, kanape, jídlo, lahvičku piva a něco, na co můžeme trochu nadávat, jsme vlastně spokojeni. Jako prostému lidu antického Říma nám velmi často stačí chléb a hry.

Cokoli, co je v zahraničí standard, se k nám dostává jako obrovská novinka průměrně se zpožděním pěti až deseti let. A většina toho, co je v zahraničí součástí běžné kultury, pořádají se o tom přednášky a udělují se v té oblasti ceny, je u nás jen na okraji jako subkultura několika menších skupin. Ty jsou pak všemi ostatními považovány za podivíny, ačkoli například v USA mají firmy tohoto zaměření stejná sídla jako Microsoft nebo Apple. Holt nás ještě úplně nepřešel názor, že napříkald komiksy, fantasy a počítačové hry nejsou jen disciplíny pro děti a že je to stejně významné odvětví jako automobilový průmysl nebo kybernetika.

Naše veřejnoprávní televize s velkou slávou nakupuje první sérii zahraničních seriálů v době, kdy internetem už dávno proběhla čtvrtá ve vysokém rozlišení. Dotyčná televize se pak diví, že ji sleduje čím dál tím méně lidí místo toho, aby zapátrala, jestli ona sama nedělá někde chybu.

Pokud tu někdo nejde aspoň jednou za týden pravidelně na pivko, tak je zvláštní. Ostatní si pak čile na internetu mění pravidelně poznatky o tom, jak je jim blbě, bolí je hlava a proč je ta šrajtofle zase prázdná.

„Být švorc je dočasný stav. Chudoba je stav mysli.“

Ivo Toman

Umíme toho hrozně moc. Ale k jakékoli příležitosti stále přistupujeme se staženým zadkem a sklopenýma ušima. Přitom už i takový Slováci, na které rádi nadáváme, jací jsou to blbci, nemají problém s vlastním prosazením jak doma tak jinde.

Jedním koutkem pusy spíláme, že furt na nic nemáme, zatímco druhý koutek pohotově říká: „Ještě jedno, Lojzíku. A cigárka.“

Nemáme tu tsunami, tornáda, ani zemětřesení. To není naše zásluha, prostě jsme v celkem slušné geografické oblasti.

Nadáváme na kapitalismus, nadáváme na miliardáře a prakticky kohokoli, komu na konci měsíce zbydou nějaké peníze, považujeme za zloděje, podvodníka a vraha malých dětiček k tomu. Ale je nám zatěžko si občas přečíst něco jiného než Blesk či Aha a třeba zapátrat po tom, proč ti lidé jsou, kde jsou, a jakým způsobem se tam dostali. Přitom by stačilo v knihovně zajít o tři poličky dál než jen k poslednímu Vieweghovi nebo 50 odstínům šedé.

„Prožíváme-li nějaký čas idylu, přestaneme ji vnímat. A osud by nám v takovém případě prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil na chvíli na mráz.“

Doktor Vlach, Saturnin

Ano, stále máme volné a průchozí hranice, můžeme odcestovat jinam a pak se zase vrátit. Což je v rámci Evropy normální. Na mnoha místech je to bezpochyby horší. Jinde zase lepší. Ale většinou takové, jaké si to uděláme sami.

U piva umíme vytvářet telenovely o tom, kdo je slávista a která zpěvačka má nový kozy. Když někdo něco opravdu vytváří, pokýveme nad tím hlavou a zase rozebíráme, kdo si kde vrznul, kdo se kde ožral a kdo skončil na záchytce.

Máme se tu jak prasata v žitě, ale to je možná náš problém. Nic nás nenutí se trochu v čase měnit. Jsme přesně v tom středu, v té krásné a příjemné zóně pohodlí, kterou jsme si tak oblíbili. A ta zóna pohodlí se projevuje mimo jiné také tím, že v ní jakékoli naše sny, dávná přání a touhy velmi rychle umírají. Skutečný život začíná za její hranicí.

zona pohodlí

Časopis National Geographic má od svého založení roku 1888 ve Washingtonu heslo: „Nikdy nepřestat objevovat.“

Když už vychází tak dlouho i česky, co se jím trochu inspirovat?

Stejně jako Františku Ringo Čechovi se mi tady moc líbí. Máme krásnou historii, máme tu mnoho památek a občas ani ta zóna pohodlí není k zahození.

Ale není to jediná zóna, která existuje…stále je co objevovat.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 1,00 out of 5)
Loading...

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.