Láska bez podmínek a nároků?

Aby jedinec mohl říct ,,Já tě miluju.“ musí být nejdříve schopen říct ,,Já…“

Ayn Rand

„Já XY odevzdávám se tobě YX….“

část formulace církevního sňatku

Část tohoto textu byla odeslána jako komentář k článku, respektive úryvku z knihy na stránkách Ester Davidové. Protože si ale téma zaslouží větší prostor (a jak zjišťuji, komentář se na stránce vůbec neobjevil, což ale přisuzuju spíš jeho délce), rozhodl jsem se ho rozepsat ještě sem.

V článku byly zmíněny tři druhy lásky – láska ,,pokud“, láska ,,protože“ a ,,láska“ bez podmínek.

První druh nabízel lásku v případě, že bude splněna nějaká podmínka nebo podmínky. Šlo tedy o cit, který očekával či předpokládám přítomnost nějak vlastnosti u druhého. Druhá pracovala na podobném principu, pouze reagovala na skutečnosti. Milovala, protože se něco stalo.

Třetí ,,milovala“ bezpodmínečně, s naprostým odevzdáním a aniž by něco očekávala. Prostě milovala a tečka. Pokud by se první dva způsoby lásky propojily a trochu upravily, jsou asi nejblíže k tomu, co lze za skutečnou lásku považovat.

Bezpodmínečná láska existuje, leč jako její jedinou fungující formu vidím lásku matky k dítěti. A i tam záleží jak na věku potomka, tak na okolnostech.

Za primární zdroj oné lásky bez podmínek a za zdroj největší byl v úryvku prohlášen Bůh. Jakožto přesvědčený ateista tuto formu neberu vůbec v potaz, takže se budu zabývat zbývajícími formami, hlavně láskou partnerskou. Víru v Boha považuji za psychologickou berličku, která si nezaslouží pozornost samostatného lidského jedince, pokud tedy nepramení z vědeckého zájmu, například religionisty nebo historika.

Předně láska musí brát i dávat. Nebo spíše přijímat i poskytovat. Tak jako každý zdravý vztah dvou jedinců nebo jedinec sám. Tyto dvě stránky jsou základem jakéhokoli svobodného vztahu rovnocenných partnerů, kteří vstupují do vzájemné interakce. Pokud se bráníte tomu používat na vztahy logiku nebo pohled ekonomie, pak se možná bráníte tomu podívat se na věci bez obalu.

Pokud jedna rovina chybí, jde buď o otročení, nebo o parazitování. Pokud pouze poskytuju, otročím druhému, pokud pouze přijímám, jsem parazitem. Záleží jen na pozici. V citové rovině existují variace na tento vztah pravděpodobně mezi lidmi, kteří potřebují k potvrzení vlastní ceny souhlas ostatních, případně někoho nebo něčeho mimo tento svět. Ideálně boha či jiné bytosti. Nemají vlastně svou osobnost či náhled na svět a jsou utvářeni názorem ostatních, které bez rozmyslu přejímají a stejně tak posílají dál. Jejich mysl se řídí pravidlem, že pokud je to dobré pro všechny ostatní, je to dobré i pro mne a tečka. Taková mysl žije z myslí ostatních, potřebuje je, protože o samotě neví, co se sebou udělat.

Okřídlené rčení, že ,,je nemožné být rozumný a milovat“ vychází z chybné dichotomie, tedy rozporu duše a těla. Tento světonázor byl dlouhá léta každému vštěpován, takže jsme jej vzali za vlastní, aniž bychom nad ním uvažovali nebo k tomu měli kolikrát šanci. Byl nám totiž stále opakován, kamkoli jsme přišli a pokud jsme se na něj ptali a chtěli zdůvodnit význam, odpovědí okolí bylo alibistické Tak to prostě je. O to více byl a je tento názor a náhled živen křesťanstvím a dalšími náboženstvími a jejich morálkou, podle které si na tomto světě nezasloužíme štěstí, protože je pouze přípravou na posmrtný život v království božím, pro kterého to vlastně všechno děláme. Není to jediný zločin, kterého se křesťanství odmítající jakoukoli samostatnost člověka na lidském druhu dopustilo. Víře se myslící jedinci do krámu moc nehodí, protože se ptají. Osobně dám vždycky přednost disciplíně, která pokládá otázky, na které možná nikdy nebude znát přesnou odpověď, před systémem, který poskytuje jen odpovědi, na které je zakázáno se ptát.

Pokud se do někoho zamilovávám a následně jej miluji (tedy překonám citové a emoční poblouznění a prvotní příval hormonů), je možné (a záhodno) milovat jak srdcem, tak duchem. Nacházím v druhém hodnoty, kterých si cením, sdílím je a zastávám stejné či blízké názory jeho názorům.

Ona hodnota potřebuje totiž hodnotitele, tedy člověka, respektive mysl, která jí hodnotu propůjčuje. Hodnota je naprosto individuální, protože také lidé jsou naprosto různí a každý dává přednost něčemu jinému. Štěstí, že je tomu tak.

Druhého si mohu vážit z různých důvodů. Pokud se chceme druhému zalíbit a získat jeho přízeň, nabízíme mu svoje hodnoty a očekáváme ukázku jeho hodnot. Pokud se někde uprostřed sejdeme v oboustranném souhlasu, pak není co dále řešit. V opačném případě se naše cesty dříve nebo později rozdělí.

Dříve v případě toho, když jsme schopni zhodnotit svoje úsilí a říct si, že nám to zas to nestojí, že je ten člověk někde jinde – známý akronym ,,mimo naši ligu“ – nebo že jiné naše hodnoty převažují nad jeho osobou.

Později v tom případě, kdy si celou dobu něco nalháváme nebo ignorujeme důsledky vlastního jednání. Čím později, tím většinou hůře pro obě strany.

Spousta těchto hodnocení a procesu je podvědomá, což nijak nemění skutečnost, že se v nás dějí. Pokud nejsme schopni u citové tendence odpovědět na otázku ,,Proč?“, znamená to jen, že před něčím utíkáme, pravděpodobně před rozporem v naší vlastní osobě a tím pádem i úsudku. Pokud k tomu dojde, existuje většinou jen jedna cesta – kontrola vlastních premis, čili východisek. Bohužel onen bezpodmínečný způsob náklonnosti je hojně podporován a je často chváleno konstatování typu: ,,Ať je jaký chce, já ho/ji mám stejně rád/a.“ Tohle je prohlášení otroka a slepého obdivovatele.

Bezpodmínečná ,,láska“ hlavně taková, jakou poskytuje idea Boha, není láskou, ale urážkou na cti. Říká totiž ,,Miluju tě, protože tě potřebuju. (případně ty potřebuješ mě)“ Člověk může žít bez Boha, ale Bůh není schopen existovat bez člověka, protože potřebuje jeho víru.

Zdravá osobnost je propojením a sladěním jak stránky fyzické, tak duševní. Nikoli ve vztahu k něčemu vnějšímu, ale sladěním sama se sebou. Pokud toho docílí, je schopna stejně tak přistupovat i k ostatním lidem. Tento typ osobnosti je účelem sám o sobě a je schopna existovat sama ze sebe. To neznamená, že neuvítá ve své perspektivě další lidi a stejně tak to neznamená, že existují jen dva typy osobnosti. Ona naprosto nezávislá a naprosto podléhající ostatním jsou dva póly, mezi kterými se lze velmi dlouho pohybovat. Ale je schopna být jak sama se sebou, tak i ve společnosti dalších jedinců. Je si vědoma svých úspěchů i chyb, na úspěchy je právem hrdá, chyby se snaží odstranit nebo minimalizovat. Nepotřebuje nikomu otročit, ani na nikom parazitovat.

Jen taková osobnost je schopná říct: ,,Miluju tě, protože představuješ něco, čeho si vážím a co obdivuju, co máme společného nebo čeho jsi dosáhl/a. mou lásku sis zasloužil, stejně jako já věřím, že si zasloužím tvou. Pokud tyto vlastnosti na jedné nebo druhé straně zmizí, zmizí následně i ona náklonnost mně k tobě nebo naopak.“

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.