Doporučená četba nebo povinná zkostnatělost?

Doporučená četba nebo povinná zkostnatělost?

 

„Pokud si myslíte, že čtení je nuda, děláte to špatně.“

books1

Reagují školní osnovy na nová témata, nebo se zuby nehty drží toho, co už je roky mimo hru?

V polovině července se objevil na stránce Idnes článek rozebírající současný stav povinné školní četby, někde též doporučené četby.

Střetávají se tu v podstatě dva světy. První z nich je jakási „klasika“ české a světové literatury, která v hodinách češtiny a literatury stále drží svoje místo už roky i desítky let. To je patrné už ze skutečnosti, že je mi 30 a Babičku s Čapkem jsem měl na druhém stupni základky v seznamu také.

Druhou stranou střetu je pak dnešní literatura. Mnoho češtinářů ji stále považuje za brak, oddechovou četbu a cosi, čemu není třeba věnovat zvláštní pozornost. Máme přece svoje „stálice“, kterých se spolehlivě držíme.

S postupujícími roky si stále více cením své učitelky dějepisu, češtiny a literatury, kterou jsem důkladně zásoboval pirátskými překlady Harryho Pottera, vnutil jí několik dílů Pratchettovy Zeměplochy a myslim, že k Pánovi prstenů si cestu taky našla.

Nezmiňuji to kvůli konkrétním knihám, ale kvůli tomu, že se nebránila a nebrání novinkám.

„Je to tradice, tak to tak zůstane.“

Tohle nepsané pravidlo je celkem spolehlivým receptem na to, jak člověku pomalu, ale o to jistěji znechutit cokoli. Pokud je něco představeno jako poklad nebo klasika bez zdůvodnění, co z toho tu klasiku dělá, není možná od věci redefinovat samotný pojem klasika.

Tento syndrom se stále vyskytuje jak v hodinách češtiny, tak například i na stránkách Městské knihovny v Praze. Určitě to bylo letos, kdy mě na webu zaujala animace na online čtení Čapka.

Proti digitalizaci textů nelze nic namítat, ani proti jejich zpřístupnění široké veřejnosti. Problém je, že stále dokola omíláme texty a autory, kteří dnes už prostě nikoho moc nezajímají. Doba přece jen pokročila, zájmy se posunuly a je to to samé, jako když se učitel výtvarky Matonoha ptal ve filmu Gympl postaršího češtináře: „Prosim vás, copak někdo čte dneska Havla?“

Nové a oblíbené jako automaticky mizerné

Stále skloňovaný čarodějnický učeň tady krásně nahrává. Je totiž jedním z případů opravdu dobrého fantasy cyklu. Nemusí samozřejmě sednout každému, ale nelze mu upírat silnou propracovanost. Rozhodně nejde o fádní a povrchní pohádku, kterou by člověk vstřebal za jedno odpoledne a zase na ni úspěšně zapomněl. A už jeho vývoj obsahoval epizodku, kdy byl nakladatelsky podceněn.

Rowlingová ho totiž samozřejmě nabídla několika nakladatelům ještě předtím, než došlo na Bloomsbury. V předchozích případech byla odmítnuta, často s argumentem, že je to na dětský příběh „příliš komplikované a složité.“

Jenže chyba lávky, děti přesně takový příběh chtěly.

Dotyční nakladatelé si samozřejmě dodnes rvou vlasy. A stejně tak je naprosto mimo mísu titulek článku, který se ptá, zda mají děti číst, co je baví, „byť by to byl Harry Potter.“

Mám z celé situace spíše pocit, že mnoho kantorů automaticky kritizuje a odmítá cokoli, co by přineslo novinky, které osobně neznají, a ohrozilo tak jejich ustálený vesmír sestávající ze svazků, které měly vypovídající hodnotu před třiceti a více lety.

Dnes, kdy je internet dostupný na většině elektronických hejblátek, je získání obsahu díla jednodušší než zavázání tkaničky. Takže pokud vyžadujete záznam zápletky a psychologii postav, ale nepodaří se vám mladého čtenáře zaujmout (osobně jsem Babičku nikdy nedokázal dočíst), počítejte prostě s tím, že internet vykoná obvykle své.

Předávat i přijímat

Mám za sebou střední knihkupeckou. To je taky jeden z důvodů, proč teprve teď postupně doplňuji četbu klasiky. Byla mi totiž vnucována horem spodem, takže jsem si k ní během studia vypěstoval jistý podvědomý odpor. Na druhou stranu jsem tehdy sjel skoro celou Zeměplochu a mnoho dalších sérií, takže ochuzen se rozhodně necítím.

A myslím, že by vůbec nebylo od věci, aby se četba na školách základních i středních utvářela oběma směry – tedy aby něco doporučili učitele a stejně tak si nechali doporučit i od dětí, případně rodičů.

Ani sebevýkonnější češtinář nemá šanci obsáhnout všechny svazky, a dítě, které si četbu oblíbí, může na druhé straně tápat a bažit po dalších knihách, když mu dojde místní zásoba.

Možná není také od věci začít s jednoduchým (na formulaci, nikoli provedení) cílem – aby děti četly aspoň něco. Klidně ať čtou i jednoduché věci, mladší ročníky stejně něčím začít musí. A pokud se mezi tím vyskytne něco, co je podle rodičů nebo kantorů opravdu brak, nevyrážejmě to dítěti z ruky.

Bavme se s ním naopak o tom, co se mu na knize líbí a co v ní hledá. Že knihu neznáme, neznamená, že je špatná. Kdoví, třeba nás ten mladý človíček vyvede z omylu a udělá z nás nadšené čtenáře autora/autorky XY. A nebo naopak pozná, že zrovna touhle četbou ztrácí čas. A vlastní zhodnocení braku je stokrát lepší, než desítka varování nebo odrazování.

Ano, taky jsem mnohokrát prohlásil, že 50 odstínů šedi je sračka. Ale prohlásil jsem to až po přečtení.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Message *
Name*
Email *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.