Alarmující zpráva o četbě teenagerů….alarmující pro koho?

„Knihy jsou jako přenosná magie.“

Stephen King

february-tbr-pile

Začátkem září jsem narazil na Aktuálně na údajně alarmují zprávu pojednávající a o současných čtecích preferencích náctiletých. Proč byla podáná jako alarmující? Proč vede dystopie a tyrani?

Cituji: „Mládež si oblíbila post apokalyptické světy plné krutosti. V příbězích se stírá jasná hranice mezi dobrem a zlem.“

No v první řadě je dobře, že děti čtou aspoň něco. Redaktorka během popisu zmíněných literárních děl zapomněla zmínit, že kromě té krutosti a tyranie se v nich vyskytují také archetypy lásky, přátelství, pevných spojenectví a rozvoje jednotlivce. Hunger games jsem zatím nečetl celé, ale viděl jsem aspoň první díl a četl první knihu. Divergenta jsem jenom viděl. Oba dva kusy mne celkem příjemně překvapily, ačkoli jde vlastně o to samé jen podané jinou formou. Obě knihy mají silné ženské hrdinky (když to napsaly ženy, asi nebudou psát primárně o chlapech). Obě se naučí bojovat a to jak samy se sebou (překonávání obtíží) tak fyzicky. Nejsou to tedy žádné barbínky, které potřebují neustále prince ochránce, jako je tomu zvykem v mnoha pohádkách. Tris umí dobře vrhat nože, ta druhá perfektně střílet z luku – obě schopnosti považuji za velice důstojné disciplíny. Palné zbraně jsou dneska všude, tohle je aspoň změna.

Jestli se dnešní rodiče či učitelé, kteří vyrůstali na Boženě Němcové a Dětech z Bullerbynu, diví, že dnes je v oblibě něco jiného, pak je chyba s prominutím čistě na jejich straně.

Za prvé v jejich době pravděpodobně nic jiného nebylo. Což neznamená, že zmíněné tituly jsou špatné. Například takové Letadélko Káně jsem četl poprvé souvisle někdy v osmnácti a líbí se mi dodnes. Krom toho, že mám rád ilustrace Heleny Zmatlikové, kniha stále obsahuje některé vtipné momenty, které neomrzí.

Mnohé z těch starších dětských knih neztratily jiskru. Ale je pochopitelné, že dnešní generace už je příliš neocení. Jsou pro ni jaksi…pomalé a měkké. Pomalé v tom, že postrádají větší dramatičnost a vážnější situace. Za druhé v tom, že svět se mezitím mnohokrát změnil. Za třetí a z toho jsou asi psychologové nejvíce na větvi – svět není jen o sluňátkách a Honzíkově cestě. Stejně tak zlo a dobro prostě nejsou jasně vymezené. Z tohoto hlediska oceňuji právě fantasy a science fiction, protože ona polemika mezi dobrem a zlem je jedním z jejích největších přínosů.

Pro krásný příklad není potřeba chodit daleko. Například Zaklínač Andreje Sapkowského rozhodně není čtení před spaním. Tato kniha i autor se těší stále velké oblibě mimo jiné také proto, že jde o fantasy, která si prostě na nic nehraje. Když se v ní politikaří, tak se opravdu politikaří, když se vraždí, tak se vraždí, když se souloží, tak se opravdu pořádně souloží. Asi tam nenajdete charakter, jehož rozhodnutí a činy by byly jen čisté a jen morálně obhajitelné.

Děti nejsou hloupé. Informací mají dost na každém rohu a to, co neví, se dozví buď od vrstevníků, nebo si to najdou na webu. Ale je potřeba je vést k pravému významu pojmů a k tomu, jak mají s informacemi nakládat. To za ně neudělá ani Wikipedie, ani internet. A to je, prosím pěkně, na rodičích, učitelích i psycholozích.

Pokud společnosti připadá skutečnost výběru těchto knih alarmující, je třeba se zeptat, co v nich děti a náctiletí vlastně hledají. Ta preference se nevzala jen tak odnikud. Něco ji způsobilo. Třeba to není na první pohled vidět, ale to neznamená, že neexistuje.

Pokud jde o adult fiction, upíří ságy a podobně, rozhodně netvrdím, že jsou všechny kvalitní nebo nějak přínosné. Osobně nemám přílišnou důvěru v okamžité knižní bestsellery, které pokud možno spolu s vydáním prodají práva na zfilmování a za půl roku jdou do kin a hned jako trilogie. Respektive, klidně ať si jdou, ale pochybuji, že si na ně za rok někdo ještě vzpomene.

Pokud chcete, aby vaše děti četly krom Stmívání také něco jiného, nabídněte jim alternativu. Případně (což se nevylučuje), si to, co čtou přečtěte taky a zjistěte, co v tom vaše ratolest hledá. Jen pak jí můžete najít alternativu, pokud po tom tolik toužíte nebo cítíte, že by to bylo záhodno. Případně svého potomka ujistěte, že je to pěkný příběh s podněty k zamyšlení, ale že je to stále jen kniha, která s reálným světem nemá příliš co do činění. Tedy naučte dítě rozlišovat fikci a skutečnost.

Aspoň v mých očích je problém teenage fantasy poslední doby v tom, že v mladších ročnících vyvolává naprosto nereálná očekávání od vlastního života. Pokud si dívky stanoví krásného upíra jako archetyp toho, koho chtějí v životě potkat, pak za nějakou dobu spláčí nad výdělkem. Nemyslím ani tak to, že by skutečně očekávaly romantický svazek s upírem. Spíše to, že adult fantasy v tomto případě podporuje bezdůvodnou víru v přítomnost krásného prince na bílém koni, který dotyčnou dívku před něčím zachrání a jen tak se jí ve všech směrech ujme. Padesát odstínů šedé od E. L. Jamesové je v tomto případě pouze tou samou pohádkou, jen pro vyšší ročníky a bez přítomnosti magie. Tedy, aspoň jsem si jí v prvním svazků nevšiml a další jsem nečetl. Pokud nabídky zdánlivě bezstarostného života pro dívky existují, celkem často je v nich obsažena cesta do nočního klubu nebo manželství s Arabem, který na ně bude hodný jen chvilku.

Zdá se mi, že se může v jiné podobě vracet trend, který existoval někdy ve viktoriánské době. Jedinou úlohou ženy tehdy bylo vlastně nalezení adekvátního ženicha a plození potomka či potomků, ideálně mužského pohlaví. Tím její role vlastně skončila a měla se věnovat možná tak péči o dům a vyšívání deček. To se trochu drží v královských rodinách, ačkoli je to oblečeno do kabátku společenské úrovně a spousty dalších pozlátek. Oholen na kost je ale princip stále stejný.

Adult fiction svým způsobem propaguje to, že o něco podobného by se krásná, ale slabá dívka měla snažit sama. Hlavně v případě Stmívání, kdy je Bella představena jako pěkná dívka, o kterou soupeří upíři i vlkodlaci. Přitom vlastně neexistuje důvod, proč by tak měli činit. Pokud budete jen vyčkávat spasitele svého života, pak se nikam nedostanete. Maximálně se slepě zamilujete do někoho, kdo vás pak bude mlátit a nebude si vás vážit. Ostatně, za co by vlastně měl?

Tím nechci říct, že pověstný princ na bílém koni neexistuje. Ale nepřicházejí jen tak k někomu, kdo se sebou nic nedělá. Můžete je najít, ale taky je pro to potřeba něco udělat.

Ale co naplat. Různé věkové skupiny stále dychtí po příbězích tohoto typu. Obě pohlaví, lidé různého vzdělání a každý z jiných důvodů. Dokud je po tomhle knižní sortimentu poptávka, bude se psát. Naštěstí to není jediný knižní nebo zábavný sortiment a vždycky máme volbu sáhnout po něčem jiném.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.